Odpovědi Benedikta XVI. na otázky během vigilie Světového setkání rodin, Milán
1.Cat Tien (děvčátko z Vietnamu)
Ciao Papeži! Jsem Cat Tien a pocházím z Vietnamu. Je mi sedm let a chtěla bych ti představit svoji rodinu. On je můj tatínek, Dan, a moje maminka je Tao, a to je můj bratříček Binh. Ráda bych věděla něco o tvé rodině a o tom, jak to bylo, když jsi byl tak malý, jako já..
Svatý Otec: Díky Ti, drahá, a díky rodičům. Srdečné díky. Zajímají tě tedy vzpomínky na moje dětství. Bylo by jich hodně. Řeknu jich jenom několik. Pro rodinu byla u nás vždycky podstatná neděle, která však začínala již v sobotu odpoledne. Otec nám četl nedělní čtení ze mše z jedné knihy, která byla v té době v Německu velmi rozšířená a kde byla také vysvětlení jednotlivých textů. Tak začínala neděle: radostnou atmosférou jsme vstoupili do liturgie. Druhý den jsme šli na mši. Bydleli jsme nedaleko Salzburgu a byli jsme tedy obklopeni hudbou – Mozarta, Schuberta, Haydna – a když začínalo Kyrie, bylo to jakoby se otevíralo nebe. Doma pak byl přirozeně velký společný oběd. A hodně jsme zpívali. Můj bratr je velký muzikant, již jako malý chlapec pro nás všechny skládal hudbu, takže zpívala celá rodina. Tatínek hrál na citeru a zpíval. Ty chvíle jsou nezapomenutelné. Potom jsme také společně cestovali, chodili na procházky. Bydleli jsme nedaleko lesa a tak bylo moc krásné vyjít do lesa, kde jsme si hráli a prožívali různá dobrodružství. Jedním slovem: byli jsme jedno srdce a jedna duše, s množstvím společných zkušeností, i v dobách velmi špatných, protože byla válka, před tím diktatura a pak chudoba. Avšak tato vzájemná láska, tato radost i nad jednoduchými věcmi byla mocná, takže jsme dovedli přemáhat a snášet i to špatné. Myslím, že velmi důležité bylo právě to, že i nepatrné věci přinášely radost, protože byly výrazem radosti srdce druhých. A tak jsme vyrůstali v jistotě, že je dobré být člověkem, protože jsme viděli, jak se Boží dobrota odrážela v rodičích a sourozencích. A popravdě řečeno, pokud bych si měl trochu představit, jak to bude v Ráji, vybavuje se mi vždycky čas mého mládí a dětství. V tomto kontextu důvěry, radosti a lásky jsme byli šťastní, a myslím, že v Ráji to bude podobné jako v mém dětství. V tomto smyslu doufám, že až půjdu na „onen svět“, půjdu „domů“.
2.Serge Razafinbony a Fara Andrianombonana (snoubenci z Madagaskaru)
Serge: Svatosti, jsme Fara a Serge, a pocházíme z Madagaskaru. Poznali jsme se ve Florencii, kde jsme studovali, já strojařinu a ona ekonomiku. Jsme zasnoubeni čtyři roky a sníme o tom, že jakmile skončíme studia, vrátíme se do své vlasti, abychom byli platní svému národu také svojí profesí.
Fara: Rodinné vzory, který převládají na Západě, nás nepřesvědčují, ale jsme si vědomi, že také mnohé tradice naší Afriky je zapotřebí určitým způsobem překonat. Cítíme se stvořeni jeden pro druhého a proto se chceme vzít a založit rodinu. Chceme, aby byl každý aspekt našeho života orientován hodnotami evangelia. Mluví-li se však o manželství, Svatosti, je tu slovo, které nás přitahuje a zároveň budí bázeň více než jiné: slůvko „navždy“.
Svatý otec: Drazí přátelé, děkuji za vaše svědectví. Provázím vás modlitbou na cestě vašich zásnub a věřím, že založíte rodinu na evangelních hodnotách, rodinu „navždy“. Poukázali jste na různé typy manželství. Máme „mariage coutumier“ v Africe a Západní typ manželství. Popravdě řečeno, až do konce 19. století převládal také v Evropě jiný model manželství než dnes. Manželství bylo nezřídka uzavíráno mezi určitými klany a usilovalo se o záchovu klanu, otevřenou budoucnost, uchování majetku apod. Klany hledaly mezi sebou páry v naději, že se k sobě budou hodit. Tak tomu bylo i našich zemích. Vzpomínám si, že tak tomu bylo i v jedné malé vesničce, kde jsem chodil do školy. Ale od devatenáctého století nastoupila emancipace jednotlivce, osobní svobody. Manželství se už nezakládá na vůli druhých, ale na osobní volbě; předchází mu láska, následují zásnuby a pak manželství. V té době jsme byli všichni přesvědčeni, že je to jediný správný model a že láska sama je zárukou onoho „navždy“, protože láska je absolutní, chce všechno a tedy i veškerý čas – trvá navždy. Bohužel, realita taková není vždy. Je zřejmé, že zamilovanost je krásná, možná ne vždy tak trvalá jako cit; netrvá navždy. Je tedy jasné, že přechod od zamilovanosti k zásnubám a pak k manželství vyžaduje určitá rozhodnutí, vnitřní zkušenosti. Jak jsem řekl, cit lásky je krásný, ale musí být očišťován, musí procházet cestou rozlišování, to znamená, že musí dojít také na rozum a vůli. Musí dojít ke sjednocení rozumu, citu a vůle. V obřadu uzavírání manželství se církev neptá: «Jsi zamilován?», nýbrž «Chceš?», «Jsi rozhodnut?». Zamilovanost se tedy musí stát pravou láskou a zapojit vůli a rozum do procesu, kterým je zasnoubení, očišťování, prohlubování, aby pak opravdu celý člověk se všemi svými schopnostmi, spolu s rozumovým rozlišováním a silou vůle řekl: «Ano, to ať je můj život». Často myslívám na svatbu v Káni. První víno je překrásné, tedy zamilovanost. Netrvá však navždy, musí přijít druhé víno, musí kvasit, růst a zrát. Definitivní láska, která se stane skutečně „druhým vínem“ je krásnější, lepší než první víno. To je třeba hledat. Tady je také důležité, aby nikdo nebyl izolován. Je zde On a Ona, ale také farní společenství, církev, přátelé. Toto všechno: správná personalizace, společenství života s druhými, s rodinami, které si vzájemně pomáhají, je velmi důležité, a jedině v tomto zapojení celého společenství, přátel, církve, víry a samého Boha roste víno, které bude navždy. To vám přeji.
3. Rodina Paleologos (z Řecka).
Nikos: Kalyspera. Jsme rodina Paleologos. Pocházíme z Athén. Jmenuji se Nikos a moje manželka Pania. Naše dvě děti Pavlos a Lydie. Před lety jsme spolu se dvěma společníky investovali všechno, co jsme měli, do malé firmy věnující se informatice. Přišla těžká ekonomická krize, klientů drasticky ubylo a ti, kteří zůstali, stále více oddalují platby. Stěží dokážeme zaplatit dvěma zaměstnancům, a na nás společníky zůstává jen nepatrně. Každým dnem ubývá prostředků na obživu našich rodin. Naše situace je jednou z mnoha, mezi miliony dalšími. Ve městě chodí lidé se svěšenou hlavou. Nikdo nikomu nedůvěřuje, nedostává se naděje.
Pania: Přestože věříme v prozřetelnost, jen s námahou si dovedeme představit budoucnost svých dětí. Jsou dny, Svatý otče, kdy se ptáme, co dělat, abychom neztráceli naději. Co může říci církev těmto lidem, jednotlivcům i rodinám, kterým se nedostává perspektiv?
Svatý otec: Drazí přátelé, díky za vaše svědectví, které zasáhlo moje srdce i srdce nás všech. Co můžeme odpovědět? Slova nestačí. Měli bychom učinit něco konkrétního a všichni trpíme tím, že nemůžeme dělat nic. Mluvme nejprve o politice: mám za to, že by měl ve všech stranách posílit smysl pro odpovědnost, aby se neslibovaly věci, které nemohou být uskutečněny, aby se neusilovalo jenom o hlasy voličů, ale byla přijata odpovědnost za blaho všech; aby se pochopilo, že politika je vždycky i lidskou a mravní odpovědností před Bohem a lidmi. Jedinci pak samozřejmě trpí a musí snášet danou situaci často bez možnosti se bránit. Nicméně, můžeme také říci: Každý se snažíme dělat, co je možné, myslet na sebe, na rodinu a na druhé s velkým smyslem pro odpovědnost a s vědomím, že oběti jsou nezbytné, aby bylo možné postoupit vpřed. Za třetí: co můžeme dělat my? To je otázka, kterou si v této chvíli kladu. Možná, že by mohlo pomoci partnerství mezi městy, rodinami, farnostmi.. V Evropě máme síť různých partnerství, kulturní výměny, které jsou jistě velmi dobré a užitečné, ale možná, že je zapotřebí partnerství jiného typu, totiž aby jedna konkrétní rodina na Západě, v Itálii, Německu, Francii přijala odpovědnost za pomoc jiné rodině. Podobně farnosti a města, která by v konkrétním smyslu skutečně poskytovala pomoc. Můžete si být jistí, že já a mnozí jiní se za vás modlíme, a tato modlitba nespočívá jen ve vyslovování slov, ale v otevírání srdce vůči Bohu, který dává kreativitu při hledání řešení. Mějme naději, že nám Pán pomůže, že Pán bude pomáhat stále.
4. Rodina Rerrie (USA)
Jay: Žijeme blízko New Yorku. Jmenuji se Jay, pocházím z Jamajky a jsem účetní. Moje manželka Anna je pomocnou učitelkou. To je našich šest dětí od 2 do 12 let. Z toho si můžete, Svatosti, dobře představit, že náš život je neustálým během proti času, plný shánění a komplikací různého druhu. Také u nás ve Spojených státech je jednou z priorit udržení si pracovního místa a k tomu je třeba nehledět na pracovní dobu, a často tím trpí právě rodinné vztahy.
Anna: Jistě, ne vždy je to snadné. Máme dojem, Svatosti, že instituce a podniky neusnadňují harmonizaci pracovní doby a rodinných rytmů. Představujeme si, že ani pro Vás není snadné smířit nekonečné závazky s odpočinkem. Máte nějakou radu, která by pomohla při hledání této nezbytné harmonie? Jak pomoci rodinám žít ve víru tolika podnětů ukládaných soudobou společností, aby sváteční čas prožívaly podle Božího Srdce?
Svatý otec: To je velká otázka. Myslím, že rozumím tomuto dilematu mezi dvěma prioritami: zásadním prvenstvím pracovního místa a prioritou rodiny. Jak obě tyto priority smířit? Mohu se pokusit o nějakou radu. Zaprvé: existují podniky, které poskytují určité výhody pro rodiny – při narozeninách apod. – a uvědomují si, že dopřát nějaké volno je v posledku výhodné i pro podnik, protože to posiluje lásku k práci, a tedy i samotný podnik. Chtěl bych proto vyzvat zaměstnavatele, aby mysleli na rodiny a na to, jak napomáhat tomu, aby tyto dvě priority byly sladěny. Za druhé: zdá se mi, že je třeba hledat určitou přirozenou kreativitu, což není vždy snadné. Každý by měl přinášet do rodiny alespoň nějaký drobný prvek radosti, pozornosti, sebezapření, aby rodina byla spolu a tak aby byly přijímány a překonávány noci, temnoty, o kterých jsme mluvili. Myslet na ono velké dobrodiní, kterým je rodina. I uprostřed velkých starostí přijít každý den s něčím krásným, nalézt smíření oněch dvou priorit. A potom neděle, svátek, doufám, že den Páně je v Americe dodržován. Domnívám se, že neděle jakožto den Páně je také velmi důležitá jakožto den člověka, abychom byli svobodní. To byl podle příběhu o stvoření původní úmysl Stvořitele: aby jeden den byli všichni volní. V této svobodě jednoho pro druhého, pro sebe, jsme svobodní pro Boha. Myslím, že bráníme-li neděli a svátky jako Boží dny a tím i dny lidství, bráníme tím svobodu. Přeji vše dobré.
5. Rodina Araujo (Brazílie)
Maria Marta: Svatosti, stejně jako ve světě, dochází také u nás v Brazílii k rozpadům manželství a tyto případy narůstají. Jmenuji se Maria Marta, on je Manoel Angelo. Jsme spolu 34 let a již máme vnuky. Jako lékaři a rodinní psychoterapeuti se setkáváme s mnoha rodinami a vidíme, že v konfliktech mezi manžely narůstá těžkost odpustit a přijmout odpuštění. V různých případech jsme se setkali s přáním založit nová manželství, něco pevného také pro děti, kteří se rodí z nových svazků.
Manoel Angelo: Některé z těchto znovu sezdaných párů by se chtěly přiblížit k církvi, ale když vidí, že nemohou přistoupit ke svátostem, jsou velmi zklamáni. Cítí se vyřazeni, poznamenáni neodvolatelným rozsudkem. Tato velká soužení hluboce zraňují ty, kterých se dotknou. Tyto rány se stávají součástí světa a jsou to také zranění naše i celého lidstva. Svatý otče, víme, že církvi tyto situace velmi leží na srdci. Jaká slova a jaká znamení naděje jim můžeme poskytnout?
Svatý otec: Drazí přátelé, díky za vaši velmi nezbytnou práci rodinných psychoterapeutů. Díky za všechno, čím pomáháte těmto trpícím lidem. Problém rozvedených a znovu sezdaných skutečně patří k velkým bolestem dnešní církve. A nemáme jednoduché recepty. Utrpení je velké. Můžeme jen povzbudit farnosti i jednotlivce, aby pomáhali těmto osobám snášet utrpení rozchodu. Řekl bych, že je přirozeně velmi potřebná prevence, to znamená prohlubovat od začátku zamilovanost do hlubokého, zralého rozhodnutí; dále doprovázet manželství, aby rodiny nikdy nebyly samotné, ale byly na své cestě skutečně doprovázeny. A pokud jde přímo o tyto lidi, musíme říci – jak jste řekli – že církev je má ráda. Tato láska však musí být vidět a cítit. Myslím, že je velkým úkolem farnosti, katolického společenství, udělat vše, co je v jejich možnostech, aby tito lidé cítili, že jsou milováni, přijímáni, že nejsou „mimo“, třebaže nemohou přijmout rozhřešení a eucharistii. Musí nahlédnout, že i tak žijí plně v církvi. A pokud snad není možné udělit absoluci ve zpovědi, je důležitý stálý kontakt s nějakým knězem, duchovním vůdcem, aby mohli vnímat, že jsou vedeni a doprovázeni. Je také velmi důležité, aby pocítili, že eucharistie je opravdová a přijatá, pokud jsou ve společenství s Kristovým Tělem, neboť i bez „hmatatelného“ přijetí svátosti, můžeme být duchovně sjednoceni s Kristem v Jeho Těle. Je důležité to pochopit a skutečně najít možnost, jak prožívat víru se Slovem Božím, se společenstvím církve a nahlédnout, že jejich soužení je pro církev darem, protože tím slouží všem, i obraně stabilní lásky a manželství. Toto utrpení není pouze fyzické a psychické, ale má v církevním společenství svůj smysl, protože poukazuje na velké hodnoty naší víry. Myslím, že jejich utrpení, pokud je skutečně vnitřně přijato, je pro církev darem. Je třeba, aby věděli, že právě tak slouží církvi a jsou v jejím srdci.
Přeložil Milan Glaser
Budovat společnost s lidskou tváří
3.6.2012
Homilie Benedikta XVI. při mši sv., Milán
Ctění bratři,
Vážení státní představitelé,
Drazí bratři a sestry,
Dnes dopoledne při slavení eucharistie prožíváme velkolepé chvíle radosti a společenství. Spolu s Petrovým nástupcem se sešel velký zástup tvořený věřícími mnoha národů, který podává výmluvný obraz jedné a všeobecné církve, která je založena na Kristu jakožto plod misijního poslání, jež svěřil Ježíš svým apoštolům, jak jsme to právě slyšeli v evangeliu: „Jděte učte všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna a Ducha svatého“ (Mt 28,18-19). Srdečně zdravím kardinála Angela Scolu, milánského arcibiskupa, a kardinála Ennio Antonelliho, předsedu Papežské rady pro rodinu, hlavní strůjce tohoto VII. Světového setkání rodin, jakož i jejich spolupracovníky, pomocné milánské biskupy a další preláty. S radostí zdravím také všechny přítomné státní představitele. A vroucně dnes objímám především vás, drahé rodiny. Díky za vaši účast!
Ve druhém čtení nám apoštol Pavel připomněl, že jsme ve křtu obdrželi Ducha svatého, který nás jakožto bratry pojí s Kristem a jakožto děti nás vztahuje k Otci, takže můžeme volat: „Abba! Otče“ (srov. Řím 8,15.17). Tehdy nám byl darován zárodek nového, božského života; stali jsme se členy církve, rodiny Boží „sacrarium Trinitatis“ – jak ji definuje svatý Ambrož – a „lid sjednocený působením jednoty Otce i Syna i Ducha svatého“, jak učí Druhý vatikánský koncil. Liturgická slavnost Nejsvětější Trojice, kterou dnes slavíme, nás vybízí rozjímat o tomto tajemství, ale podněcuje nás také v úsilí žít společenství s Bohem a mezi sebou podle trojičního vzoru. Jsme povoláni přijímat a předávat ve svornosti pravdy víry; žít vzájemnou láskou vůči všem, sdílet radosti i bolesti, učit se žádat a dávat odpuštění a pod vedením pastýřů uplatňovat různá charismata. Jedním slovem: bylo nám svěřeno poslání budovat církevní společenství, které se má stále více stávat rodinou, schopnou odrážet krásu Trojice a evangelizovat nejenom slovy, nýbrž jakýmsi „zářením“, tedy silou žité lásky.
Nejenom církev, ale také rodina, založená na manželství muže a ženy, je povolána být obrazem Jediného Boha ve Třech Osobách. Na počátku totiž „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu ho stvořil; stvořil je jako muže a ženu. Bůh jim požehnal slovy «Ploďte a množte se!»“ (Gen 1,27-28). Bůh stvořil lidskou bytost jako muže a ženu s toutéž důstojností, ale také s jejich vlastními a komplementárními charakteristikami, aby si byli vzájemně darem, vážili si jeden druhého a uskutečňovali společenství lásky a života. Láska je tím, co činí z člověka autentický obraz Trojice, obraz Boha. Drazí manželé, životem v manželství se neobdarováváte nějakou věcí nebo činností, nýbrž celým svým životem. Vaše láska přináší plody především vám samotným, protože toužíte jeden po dobru druhého a uskutečňujete je, přičemž zakoušíte radost z přijímání i dávání. Dále je plodná ve štědrém a zodpovědném plození dětí, ve starostlivé péči o ně a v jejich pozorné a moudré výchově. A nakonec je plodná pro společnost, protože rodinný život je první a nenahraditelnou školou sociálních ctností, jako je úcta k druhým, vděčnost, důvěra, odpovědnost, solidarita, spolupráce. Drazí manželé, pečujte o své děti a ve světě ovládaném technikou jim s důvěrou a klidem předávejte důvody života a sílu víry, ukazujte jim vznešené cíle a buďte jim oporou v jejich křehkosti. Avšak také vy děti stále pěstujte vztah hlubokých sympatií a starostlivé péče o svoje rodiče, a také vztahy mezi sourozenci ať jsou příležitostí růstu v lásce.
Plán Boha s lidským párem dochází naplnění v Ježíši Kristu, který povznesl manželství na svátost. Drazí manželé, zvláštním darem Ducha svatého vám Kristus dává účast na své snubní lásce a činí z vás znamení své lásky k církvi: věrné a úplné lásky. Budete-li s vírou přijímat tento dar každodenním obnovováním svého přitakání silou plynoucí ze svátostné milosti, bude také vaše rodina žít láskou Boží podle vzoru nazaretské Svaté Rodiny. Drahé rodiny, žádejte často v modlitbě pomoc Panny Marie a svatého Josefa, aby vás učili přijímat Boží lásku tak jako ji přijali oni. Žít vaše povolání není snadné, zejména dnes, avšak láska je podivuhodná skutečnost, která jediná může proměnit kosmos, svět. Máte před sebou svědectví mnoha rodin, které ukazují cesty růstu v lásce, tzn. pěstovat stálý vztah k Bohu a podílet se na církevním životě, pěstovat dialog, respektovat hledisko druhého, mít ochotu sloužit, mít trpělivost s nedostatky druhých, umět odpouštět a žádat o odpuštění, překonávat inteligentně a pokorně eventuální konflikty, harmonizovat výchovu, zachovávat otevřenost vůči druhým rodinám, být pozorní k chudým a počínat si zodpovědně v občanské společnosti. Všechny tyto prvky vytvářejí rodinu. Žijte odvážně a buďte si jisti, že v míře, do jaké budete s pomocí Boží milosti žít láskou jedni vůči druhým a vůči všem, stanete se živým evangeliem, opravdovou domácí církví (srov. Familiaris consortio, 49). Chtěl bych nyní oslovit také ty věřící, kteří i přesto, že církevní učení o rodině uznávají, byli stiženi bolestnými zkušenostmi nezdaru a rozvodu. Vězte, že papež a církev vás ve vašem snažení podporují. Zachovejte jednotu se svými komunitami, diecéze zajisté podnikají vhodné kroky umožňující vaše přijetí a přiblížení.
V knize Geneze Bůh svěřuje lidskému páru celé stvoření, aby je chránil, pěstoval a vedl podle Božího plánu (srov. 1,27-28; 2,15). V tomto ukazateli Písma svatého můžeme spatřovat poslání muže a ženy, kteří se ve spolupráci s Bohem podílejí na přetvoření světa prostřednictvím práce, vědy a techniky. Muž a žena jsou obrazem Boha i v tomto drahocenném díle, které mají vykonávat s toutéž Stvořitelovou láskou. Vidíme, že v moderních ekonomických teoriích často převažuje utilitaristické pojetí práce, produkce a trhu. Boží plán a sama zkušenost však ukazují, že jednostranná logika vlastního užitku a maximálního zisku nemůže přispívat k harmonickému rozvoji, k dobru rodiny a k vytváření spravedlivější společnosti, protože vede k vyhrocenému konkurování, silným nerovnostem, k ničení životního prostředí, k závodům v konzumu a nepříjemnostem v rodinách. Utilitaristická mentalita se dokonce přenáší do osobních a rodinných vztahů, které pak redukuje na nejistý souběh individuálních zájmů a tak ohrožuje pevnost sociálního tkaniva.
Poslední prvek. Člověk jako obraz Boží je povolán také k odpočinku a svátku. Vyprávění o stvoření končí těmito slovy: „Sedmého dne Bůh dokončil své dílo, které udělal, a přestal sedmého dne s veškerou prací, kterou vykonal. Bůh požehnal sedmému dni a posvětil ho“ (Gen 2,2-3). Pro nás křesťany je neděle svátečním dnem, dnem Páně, týdenní Paschou. V tento církevní den Pán svolává ke stolu Slova a eucharistické oběti společenství jako dnes nás, aby nás nasytil Sebou a abychom vstoupili do Jeho lásky a z Jeho lásky žili. Je to den člověka a jeho hodnot: sdílení, přátelství, solidarita, kultura, kontakt s přírodou, hra, sport. Je to den rodiny, ve kterém se smysl pro svátek, setkání a sdílení snoubí také v účasti na mši svaté. Drahé rodiny, neztraťte uprostřed sevřeného rytmu naší doby smysl pro den Páně! Je to oáza, v níž je možné se zastavit, okusit radost ze setkání a utišit naši žízeň po Bohu.
Rodina, práce, svátek: tři dary Boží, tři dimenze naší existence, musí nalézt harmonickou rovnováhu. Je důležité sladit pracovní dobu a požadavky rodiny, profesi a otcovství i mateřství, práci a svátek, aby byla budována společnost s lidskou tváří. Upřednostňujte v tom logiku bytí před logikou vlastnění. Ta první buduje, ta druhá ústí do zkázy. Je třeba vychovávat se k víře, zejména v rodině, v opravdové lásce, která přichází od Boha a spojuje nás s Ním a právě tak „nás proměňuje v «My», které překonává naše rozdělení a utváří z nás jedno, a to až do té doby, kdy na konci Bůh bude «všechno ve všem» (1 Kor 15,28)“ (Deus caritas est, 18).
Amen
Přeložil Milan Glaser
