O památce věrných zemřelých 2. listopadu 2013 vyšel pěkný rozhovor s antropoložkou Olgou Nešporovou v Lidových dnech (č. 255, str. 27). Interview vedl Jiří Hanuš. Dovoluji si některé části ocitovat:
S antropoložkou Olgou Nešporovou o tom, proč moderní společnost tabuizuje smrt, proč Češi své mrtvé pohřbívají bez obřadů a jak vypadají pohřby "šité na míru".
Vytěsnění smrti z našich každodenních životů má podle Olgy Nešporové na svědomí moderní medicína, jejíž úspěchy učinily z umírání výjimečnou událost, která vlastně znamená neúspěch lékařů, který je záhodno skrýt před očima veřejnosti.
- LN V historiografii se mluví o takzvané ochočené smrti. Měla by to být smrt, na kterou je člověk připravován, s níž počítá a kterou "zvládne". Většinou se říká, že to byla smrt našich předků, dobrá smrt. Nejedná se vlastně o jakousi idealizaci minulosti, lze smrt vůbec takto ochočit?
Domnívám se, že smrt plně ochočit nelze. Přesto o to lidé různých kultur v minulosti i současnosti do jisté míry usilovali. Zpravidla při tom používali (a v celosvětovém měřítku stále používají) náboženské představy, které pomáhají smrt zařadit do určitého kontextu a stanoví její přesah. Ty se pak v reálném životě odrážely v mnoha konkrétních zvycích provázejících umírání a pohřbívání. To ovšem neznamená, že by smrt nebyla v minulosti bolestivá nebo že by se jí lidé nebáli či po ztrátě blízkých netruchlili. To ochočení v evropské minulosti spočívalo především v tom, že smrt byla díky své četnosti záležitostí, se kterou byli lidé více obeznámeni a díky tradicím věděli, jak se náležitě chovat, když přišla. Smrt byla všudypřítomná a důvěrně známá mimo jiné i proto, že život byl nejistější a krátký. Umírání bylo často mučivé a bolestivé, protože lékařská péče nebyla všem dostupná a neměla takové možnosti, jaké má dnes. Pravda je, že smrt byla často rychlejší (např. vinou infekčních chorob) a spoluúčast okolí na umírání člověka byla větší.
- LN Pro moderní dobu se naopak uvádí, že chce na smrt a věci s ní spojené zapomenout. Kde se vzala tato potřeba tabuizace smrti? Souvisí to nějak s kultem mládí, věčné krásy, kultem těla? Nenastává v tomto ohledu už jakýsi obrat, alespoň v rámci různých alternativ a "kontrakultur"?
Ono to skrývání smrti v moderních společnostech nebylo nikdy tak jednoznačné. Zajímavé je, že se nejvíce týkalo především přirozené smrti a umírání, které se posunulo do vysokého věku. S akcentem na mládí, krásu, prosperitu a úspěšnost to nepochybně souvisí. A z velké míry také s tím, že náboženství postupně ztratilo autoritu nad smrtí a převzala ji medicína. Ta smrt považovala za svůj neúspěch, a tak ji začala tabuizovat. V širším společenském měřítku šlo pak o to, že se smrt přenesla do nemocnic a pohřbívání zajišťovali profesionálové, takže se běžnému člověku značně vzdálila. V západních zemích je pozvolný obrat sledovatelný již od sedmdesátých let dvacátého století, kdy se začalo upozorňovat na nedostatečně naplňované psychické potřeby umírajících v nemocnicích, ale řešily se i problémy truchlících osob. Vzniklo tzv. hospicové hnutí, které se věnovalo umírajícím klientům, kterým již medicína neměla co nabídnout, protože jejich vyléčení nebylo reálné. V posledních desetiletích se na západě mění i pohřební zvyky a tradice tak, aby byly osobnější a více odpovídaly potřebám současného člověka.
- LN Pro mnoho lidí je pohřeb se všemi náležitostmi, především církevními, už neznámou věcí. Jak vypadal pohřeb třeba někde na katolickém venkově na přelomu devatenáctého a dvacátého století? Které symboly a aspekty zde byly nejdůležitější?
Existovaly četné regionální rozdíly v detailech, ale hlavní prvky byly společné. Umírání i pohřbívání doprovázelo množství zvyků spjatých s náboženskou vírou, zcela automaticky byly tyto důležité životní momenty doprovázené křesťanskými obřady a modlitbami. Mrtvé tělo zpravidla setrvalo v domu smutku až do pohřbu, který se konal dva či více dní po úmrtí. V den pohřbu se v domu smutku shromáždili pozůstalí, občerstvili se (např. kořalkou a chlebem) a naposled pohlédli na mrtvého. Pak kněz vykropil rakev svěcenou vodou a následoval společný průvod do kostela, kde probíhala zádušní mše (mohla se konat i odděleně bez účasti těla), nebo rovnou na hřbitov, kde byl mrtvý uložen do země. Modlení v domu smutku a během průvodu mohl vést a přeříkávat zpěvák, další duchovní úkony zajišťoval kněz. Ze sociálního hlediska bylo významnou součástí pohřbu i tzv. odprošení lidu, které proběhlo za účasti co největšího počtu účastníků buď během průvodu u božích muk, nebo na hřbitově, kde přítomní odpouštěli zesnulému jeho případné špatné skutky. Pohřeb uzavírala pohřební hostina, chudým se rozdávala almužna. Osobnost a individualita zesnulého přitom nebyla při pohřbu důležitá, jeho sociální postavení i postavení rodiny ano. Ústředním prvkem pohřbu byl vztah k Bohu a vyprošení Boží milosti pro zesnulého.
- LN Pokud vezmeme vážně teze o mizení křesťanského způsobu života, objevují se v oblasti zvládání smrti a pohřbívání nějaké staré, pohanské prvky, nebo naopak nějaké nové trendy? Píšete například o pohřbech "šitých na míru", které nemusejí mít nutně křesťanský rozměr. O co konkrétně jde?
Předkřesťanské pohřební zvyky se vyskytovaly nejen po celý středověk a raný novověk, ale přetrvaly dodnes. Byli jimi například dary zesnulým ukládané do rakve či na hrob, které nemají v křesťanské dogmatice žádnou oporu. I samotná kremace může být interpretována jako návaznost na starší pohanské zvyky, neboť to byl způsob, který na našem území používali Slované a další předkřesťanské kultury. U pohřbů šitých na míru (tailor-made funerals) se jedná o něco jiného. Ve vyspělých společnostech Evropy a Ameriky je totiž naprostá většina pohřbů stále církevních, což v minulosti znamenalo, že se odvíjí dle standardního zaběhaného postupu bez ohledu na osobnost a individuální rysy mrtvého. To již v současných sekularizovaných a individualizovaných společnostech přestává vyhovovat, proto se i do církevních pohřebních obřadů začleňují prvky související s konkrétní osobností zesnulého, zdůrazňující jeho osobnost, záliby, přesvědčení atd. Takové obřady zkrátka obsahují prvky, které jsou mrtvému "ušity na míru", například použité symboly, místa, pohřební řeč připomínající život zesnulého atd. To ovšem vyžaduje aktivitu pozůstalých nebo jasné plánování průběhu vlastního pohřbu. Takzvané pohřební plány a předplacené pohřby jsou dnes velmi oblíbené například v Nizozemsku.
- LN Proč někteří lidé dnes málo obřadně pohřbívají své mrtvé? Je to trend výrazně český nebo evropský? Co vede současníky, kromě finančních důvodů, které jsou někdy zástupné, k odmítnutí obřadu?
Pohřbení, u nás kremace či uložení do země, je provedeno vždy, jiný postup je nezákonný. Změnila se však skutečnost, že jej již neprovádí rodina a sousedé, ale profesionálové. A pak jde o tu mohutnou redukci a minimalizaci pohřebních obřadů, ve které jsou Češi skutečně světovým unikátem. Pokud je mi známo, s výjimkou bývalého východního Německa se prakticky nevyskytují případy, kdy by byl mrtvý (v době míru a prosperity) pohřben bez jakéhokoliv doprovodného pohřebního obřadu, ať již církevního, či sekulárního. K pohřbívání bez obřadu vedla četná souhra okolností a faktorů, které se setkaly právě v české společnosti posledních dvaceti let. Celková transformace společnosti po roce 1989 byla patrně nezbytným, nicméně nikoliv postačujícím prvkem. Svědčí o tom i fakt, že ve většině postkomunistických zemí se stále pohřební obřady konají. Mezi nejdůležitější faktory přispívající k rozšíření počtu pohřbení (respektive spálení) bez obřadu patří vysoká míra sekularizace, ztráta tradičních hodnot, malý význam přikládaný sociálním setkáním pozůstalých, vnímání pohřebních záležitostí jako rodinných, nikoliv veřejných, vysoký věk umírajících a s tím související sociální izolace a nedostatek sociálních kontaktů či nízké přesvědčení o prospěšnosti pohřebních obřadů. Starší církevní obřady či sekulární obřady zavedené za komunismu již nevyhovují a nové se zatím nerozšířily.
- LN Jak to vypadá s národními minoritami v českých zemích? Zachytila jste nějaké odlišné formy vztahu ke smrti a pohřbívání?Existují v tomto směru nějaké studie, sleduje někdo tyto odlišné postoje a praxi?
Tak jako všude, minority si udržují svoje vlastní zvyky a zejména v oblasti smrti a pohřbívání si jimi často budují a utvrzují vlastní identitu. Například pohřby Romů bývají velmi okázalé a propracované. Co se týká dalších minorit, má česká společnost aktuálně malé zkušenosti. Obecně platí, že přistěhovalci první vlny se často nechávají pohřbít v zemích svého původu, následující generace pak již vykonávají původní či mírně modifikované zvyky na území nové země, kde jsou pohřbíváni. Pracovníci pohřebních služeb jsou většinou vstřícní k přáním pozůstalých. I v Česku se tak postupně setkávají s novými zvyky, například když chtějí vietnamští pozůstalí být přítomni kremaci, kterou doprovází vlastními obřady, při kterých pálí vonné tyčinky.
- LN Viděl jsem už asi třetí americký film, který zachycuje něco jako "přírodní pohřeb", který je zřejmě stále oblíbenější, především ve formě rozsypání popele mrtvého do moře či řeky za (radostného) zpěvu a hudby. Jde o nějaký nový trend nebo snad o hollywoodský "návod k použití"?
Ano, skutečně jde o nový trend, k jehož rozšíření filmová produkce nepochybně ještě dále přispěje. Tyto "přírodní pohřby" jdou ruku v ruce s ekologickým hnutím a stojí za nimi stejná filozofie. V Evropě začaly přírodní hřbitovy vznikat v posledních desetiletích a jejich počet rychle stoupá. Jedná se o místa, která se snaží být co nejvíce v souladu s přírodou. Buď jsou budovány na území se vzrostlými stromy, nebo naopak na volných loukách, které se tímto postupně zalesní. Pravidla, která zde platí, jsou poměrně striktní a volena tak, aby byl prostor co nejvíce v souladu s přírodou. Zakázáno je tak například užití rakví (či uren) z pevných materiálů (kov, tvrdé dřevo atd.) a kamenných náhrobků. Místo spočinutí je označeno většinou stromem či zasazenou květinou. Není povoleno ani zapalování svíček či přinášení řezaných květin, protože to vše se stává na místě nechtěným odpadem. V České republice doposud žádný takový hřbitov neexistuje. Ve stadiu plánování je první přírodní hřbitov, nazvaný "Les vzpomínek", který by měl vzniknout uprostřed stávajícího hřbitova v pražských Ďáblicích. Pozůstalí pak budou mít možnost ukládat tam popel ke kořenům stromů.
---
OLGA NEŠPOROVÁ Vystudovala antropologii na Fakultě humanitních studií UK. Zabývá se sociologií rodiny, sociální antropologií, hodnotovou orientací a religiozitou. Působí ve Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí. Nakladatelství CDK chystá její knihu O smrti a pohřbívání.
