Dárek ve verších k roku křtu

    Drazí farníci,

    jpg
    u příležitosti roku křtu si vám dovoluji nabídnout jednu nádhernou báseň snad největšího katolického básníka minulého století. Zahleďme se i my častěji na křtitelnici v našich farních kostelích, tím spíše, zmáhá-li nás smutek.




    Václav Renč
    Óda na statou křtitelnici



    Hle, holubice! Světla sloup
    chrámovým oknem vyladěný,
    žebrovím jako prstem ženy
    rozeznívaný hloub a hloub.
    Meč, holubice, kněžna ticha
    před klečícím, jenž sotva dýchá,
    nad křtitelnicí zahoří
    a s Kristem Pánem hovoří.

    Ty mlč, ty, jenž jsi zapomněl!
    Zvon obrácený k nebi vzhůru
    svolává od andělských kůrů
    odlesky bez stínů a těl.
    Jen poshov, až zas půjdou tudy
    paprsek nachový a rudý,
    udeří o kov jako list.
    Zvon čeká, je svou chvílí jist.

    Zvon vytepaný rub i líc,
    prastará tmavá křtitelnice,
    utkvělá jako zřítelnice,
    jež ví, co spatří zírajíc,
    zvon, který na své srdce čeká,
    na srdce lačné, na člověka,
    jenž teprv propůjčí mu hlas,
    až začne počítati čas.

    Po březích dávných, dávných řek

    jdou zástupové, nezpívají,
    tvář do tmy zahalenou mají
    a času svého nadbytek.
    Vidím se, vidím mezi nimi,
    mlčící mezi mlčícími –
    po sloupech světla řinou sem.
    Vzpomínám dnů, kdy nebyl jsem.

    A vidím bábu, - jsem to já,
    koho to na svém lokti chová?
    Tvář drobnou barví do nachova
    andělé z oken, Maria.
    A kdo se to zde ještě tísní?
    Hle, holubice, dcera písní,
    na křtitelnice sedla kraj
    a křídlem odhrnula ráj.

    Zvone, jenž prudce svoláváš,
    co jenom srdce vzlyků stačí,
    anděly jako hejna ptačí
    a svatým dáváš státi stráž,
    ó meči, jímž jsme pasováni
    na syny svatých obcování,
    džbáne, jenž prvý dals nám pít,
    v tobě pán moří vládne skryt.

    Ach otče, který jsi mi chtěl,
    poznáš-li ztraceného syna?
    Svou náruč ještě nerozpíná –
    rozpjal ji za mne archanděl.
    I já byl světlem opeřený ---
    Žebrovím jako prstem ženy
    rozeznívaný hloub a hloub
    ten bílý, bílý světla sloup.

    Opřeny jako tíha rév
    o tento sloup jsou dnové stínů.
    Svou žízeň do náručí vinu
    a srkám holubičí krev.
    Ó žel, ó díky, pane moří,
    svět v jediné mé slze shoří
    a slza jako černá krev
    se zdvihne nad vodami v zpěv.

    Narozen dvakrát, potřetí
    se v slově rodím, díky, křídla,
    dík vám za milost hořeti!
    Ve vás má druhá křtitelnice,
    ve vás mé duše zřítelnice…,
    co zvolna bloudí žebrovím
    paprsek rudý s nachovým.