U příležitosti stoletého výročí od založení paseckého sanatoriu bude zveřejněn v almanachu článek pojednávající o duchovní péče v tomto zdravotnickém zařízení, v minulosti a dnes. Dovoluji si návštěvníkům tohoto webu již předem nabídnout korpus článku. Ve formátu Word si můžete článek stáhnout v kompletní podobě 
zde .
otec Pavel
Sanatorium dodává jedinečný ráz naší vsi; kromě Obecního úřadu, školy a farního kostela je i ono znakem živoucí posloupnosti paseckých dějin.
zde .otec Pavel
Sanatorium dodává jedinečný ráz naší vsi; kromě Obecního úřadu, školy a farního kostela je i ono znakem živoucí posloupnosti paseckých dějin.
S povděkem jsem přijal nabídku naší paní ředitelky Z. Polzerové, abych čtenářům tohoto almanachu v několika odstavcích přiblížil minulou i současnou podobu duchovní péče v Odborném léčebném ústavu.
Minulost
V Pamětní knize farnosti Paseka se popisuje, kterak vznikalo plicní sanatorium a také lichtenštejnský dětský pavilon . Připomíná se, že během světové války sloužila léčebna výlučně vojákům. Z téže kroniky se dozvídáme, k jakým stavebním změnám došlo roku 1927 . Pisatel se zmiňuje o tom, že byla hlavní budova posvěcena, ovšem neuvádí ani přesný letopočet ani světitele.
V lesíku, na severní straně, byla roku 1915 zřízena kaplička, ke slavení nedělních bohoslužeb. Její zasvěcení je ovšem sporné: jako nejpravděpodobnější se jeví Nalezení sv. Kříže. Kostelík byl posvěcen 3. května 1917 osobně olomouckým arcibiskupem kardinálem Lvem Skrbenským, svobodným pánem z Hříště. Na oltáři stála socha Panny Marie. Doplňuji, že od 20. března 2013 je svatyně, zcela oprávněně, zapsána do Ústředního seznamu kulturních památek České republiky.
Hned od založení tohoto léčebného ústavu zde pracovaly, či spíše sloužily, ošetřovatelky z Kongregace sester III. řádu svatého Františka v Opavě (SMFO), jež od konce 19. století, za představené Konstancie Lehsné, prožívala značný rozkvět.
Řeholnice vedly v sanatoriu svůj běžný klášterní život: Měly soukromou kapli, zasvěcenou sv. Antonínu Paduánskému a Františku Assiskému, v níž se zúčastňovaly mše, denně nebo i častěji díky léčícím se kněžím. (Řádová kronika sester uvádí, že později byla zřízena nová kaple, ke cti Ducha svatého.) Do jejich komunity docházeli různí zpovědníci, řádní i mimořádní.
Sestry sem byly povolány přesně 15. září 1915. Úřad představené zastávaly: od r. 1915 do r. 1921 Petronila Rewigová z Jakubovic (narozena r. 1868, sliby složila roku 1891); od r. 1922 do r. 1931 Aquilina Lehsny z Branic (narozena r. 1878, sliby složila roku 1904); od r. 1932 do r. 1937 Pika Řepáková z Bohenic (narozena r. 1870, sliby složila r. 1903); později sestra Chrisologa, Anekta a nakonec Respicie Drbalová. Počet zaměstnaných řeholních sester se pohyboval od počátečních 11 až do 32 ; staraly se zhruba o 300 pacientů. Sloužily nejen u lůžek, ale i v kuchyni, zpočátku rovněž v prádelně.
Zdá se, že vztahy mezi představiteli farnosti a prvním ředitelem našeho léčebného ústavu byly poklidné. Dr. Franz Tutsch roku 1927 odchází do penze a stěhuje se na Slovensko, do blíže neurčeného sanatoria, které si zakoupil, aby spolu se svým synem, rovněž lékařem, mohl nadále ordinovat . Tím začíná i nová epocha v duchovní péči o nemocné.
Pasečtí faráři žádají opakovaně nového ředitele, Dr. Willibalda Langa, aby katolickým pacientům umožnil v sanatoriu mši svatou. Prosby sice nejsou výslovně zamítány, leč rozhodnutí je odkládáno. O neutěšených poměrech svědčí i to, že oltář v zasedací místnosti musel být přenesen do jednoho farského pokoje, mezi bohoslužebná roucha, jinak by mu hrozilo zničení! Ředitel nic nenamítá proti občasnému slavení katolické mše v lesní kapli, ale za té podmínky, že tam bude moci vysluhovat své obřady také protestantský pastor. Pasecký farář se tedy písemně obrací na arcibiskupskou konsistoř. Olomouc vydává rozhodné záporné stanovisko, s odvoláním na to, že byla kaple vysvěcena výlučně a napořád ke slavení liturgie katolické. Na generální vikariát Arcibiskupství olomouckého následně přišlo psaní od samotných pacientů požadujících bohoslužbu. List byl vrácen místnímu farářovi, který se opět pokusil ředitele přimět ke změně názoru, ale bezvýsledně. Tak zůstali katoličtí pacienti bez eucharistické slavnosti. Navštěvovali alespoň v neděli odpoledne, během svých vycházek, pobožnosti ve farním kostele. Již se nedopátráme toho, jak dlouho tento stav trval. R. 1943 je ve farní kronice zapsáno, že mši svatou, páteční, neslouží duchovní správce ve farním kostele, nýbrž v léčebném ústavu.
V Pasece se odnepaměti léčívala i řada duchovních osob. Za všechny zmiňme P. Emila Hillebranda , rodného bratra úřadujícího faráře Josefa Hillebranda (1938-1946), který tu prodělával téměř dvě léta následnou péči. Po odsunu německého obyvatelstva, včetně důstojného pána J. Hillebranda, sloužíval r. 1946 nedělní bohoslužby jiný kněz-pacient P. Josef Mikel, t. č. pasecký kooperátor.
Nesmazatelně se do dějin sanatoria zapsal také kapucínský páter Aleš Josef Cihlář (1914-2008). V tuberkulózní léčebně pobýval koncem r. 1950. (O jeho odvaze a zásadovosti v nelehkých dobách dodnes koluje řada působivých vyprávění. )
Důstojný pán Jindřich Knapp v naší farní kronice obdivně popisuje horlivost jednoho ze svých předchůdců, P. Jana Šnajdra, spravujícího Paseku z Dlouhé Loučky (1951-1954): „Tento mladý, vzorný kněz, sotva třicetiletý, ordinovaný r. 1946, stačí na své motorce Jawě-ČZ, elegantní červené kývačce, svým elánem na 2 kostely v Dl. Loučce, na potřeby ctih. sester Františkánek v sanatorce, tamních pacientů, i zdejšího kostela.“ a dodává, „V sanatorce vypomáhali arciť občas kněží pacienti, kteří konávali mši sv. pro pacienty v tamním kinosále v neděli v 8 ráno. V r. 1953 , v rámci reorganisace, byly tyto bohoslužby zrušeny a prostý oltář přenesen do farního kostela v Újezdě.“
Knapp si také všímá nasazení P. Františka Výstupa (1954-1964), který chviličku spravoval Paseku ještě před P. Šnajdrem, dokud nebyl pro svou nesmlouvavost zařazen do pomocných technických praporů.
Zapříhá se ve svých 43 letech mší svatou každý den na jiném místě svěřených farností. Vydatně mu při tom pomáhá malá motorka, jeho zamilovaný „Pincek“. Při takové námaze někdy neměl ani na kalhoty. Jen u sester v sanatorce býval v lětě [sic] v zimě před 5. hodinou ráno.
Odchod řeholnic z Odborného léčebného ústavu se odehrál dle pasecké kroniky až v létě roku 1964. (Kronika III. řádu sester sv. Františka v Opavě mluví o roce 1963. ) Řádové ošetřovatelky postupně odcházely do důchodu, některé do Slavkova , jiné do Opavy , a byly nahrazovány civilním zdravotnickým personálem. Běhm r. 1963 byly překládány některé sestry do jiných zdravotnických zařízení, např. do Senohrab či Ústí nad Orlicí , do Zdislavic , Karviné a Pavlovic . 10 sester přešlo do Opavy . Knapp celý tento proces zasazuje coby duchovní správce farnosti do širších souvislostí:
Za celou tu dobu předchozí zůstala věrná kostelu hrstka jihomoravských Charvátů se svými rodinami a menší hrstka Valachů zde nastěhovaných. Tvoří úhelný kámen zdejší duch. správy, když ze sanatorky odešly také řádové sestry III. řádu sv. Františka v létě roku 1964. Poslední zasloužilou představenou byla ctih. sestra Respicie Drbalová, nar. 1907 v Oseku n. B. Oltář zrušené kaple sester byl přenesen do far. kostela v Dl. Loučce. Příležitostní zaopatřování pacientů léčebny zprostředkuje od tenkrát ochotně a laskavě Charvátka Marie Stavaričová. Její soukmenovci byli zde usídleni v r. 1947 a pocházejí z Jevíšovky, Nového Přerova a Dobrého Pole na Břeclavsku.
V červnu 1968 prosazoval P. Jindřich Knapp rehabilitaci bohoslužeb pro pacienty v sanatoriu. Povoleny byly MUDr. Buriánem na Okresním národním výboře v Olomouci. „Po příchodě vojsk Varšavské smlouvy,“ navazuje kronikář, „se povolení odvolalo. Definitivního povolení Krajským nár. výborem v Ostravě se dostalo koncem ledna 1969 po osobních intervencích pisatele.“ Od té doby se v lesní kapli zpovídalo každou sobotu odpoledne; o nedělích a svátcích se tam slavívala mše od 11:30. Návštěvnost byla 13 až 20 pacientů, hlavně rehabilitantů.
V archivu Římskokatolické farnosti Paseka se dochoval dokument z 25. listopadu roku 1968, tedy již po „pražském jaru“, jímž sděluje ředitel „sanatoria“ Severomoravskému Krajskému národnímu výboru - odboru kultury své stanovisko k žádosti, se kterou se na něj obrátila kapitulní konzistoř v Olomouci ve věci konání bohoslužeb v téže léčebně. Přepisuji doslovně jeho vybrané části:
S ohledem na věkové rozvrstvení pacientů, skoro gerontologický ústav, s ohledem na rozšířenou rayonisaci zařízení (Slovácko - jihomoravského kraje, západoslovenský a středoslovenský kraj, kde je náboženská otázka ve značné důležitosti), s ohledem na specifické poslání léčebny (infekce - a nedovolené opuštění ústavu za účelem návštěvy bohoslužeb v obci a u mnoha zneužití nepovoleného opuštění ústavu pod záminkou návštěvy bohoslužeb k zdržení se v hostinci), nás nutí zaujmouti kladné stanovisko ke konání bohoslužeb v lesní kapli.
Při povolení dodržují se všechna epidemiologická opatření, dodrží se Domácí léčebný řád, povolení by se vztahovalo jen na pacienty, jimž to dovoluje zdravotní stav, a vyloučí se možnost s propagací ohlašování bohoslužeb.
Stran povolování bohoslužeb v státních zdravotnických ústavech panovaly nejasnosti. V úředním oběžníku olomoucké arcidiecéze vyšlo roku 1969 prohlášení ministra práce a sociálních věcí, podle kterého mohou být ve státních zařízeních nemocní zaopatřováni a mohou se také svobodně účastnit bohoslužeb, např. v soukromých kaplích řeholních sester - ošetřovatelek.
V dalších letech, podle mých informací, nebylo v sanatoriu nikterak bráněno při výkonu duchovní správy. Pamětníci tvrdí, že se z lesní kaple dokonce konávala procesí o slavnosti Těla a Krve Páně.
Dobu do převratných událostí listopadu 1989 dobře vystihují tři slova: snaha o zachování bohoslužebného pořádku. Krom kněží se o blaho duší zasloužily také sestry františkánky. I když vykonávaly na prvním místě odbornou zdravotnickou práci, jedinečným způsobem, díky svému zasvěcení, sdílely se svými pacienty jejich osudy a nepřehlížely ani jejich potřeby duchovní. Dodnes v tomto ohledu pasečtí farníci rádi vzpomínají na sestru Vojtěšku Brázdilovou, která působila v sanatoriu i po svém odchodu z Kongregace r. 1983.
V následujících letech zajišťovali duchovní péči o choré P. František Wariš (1977-1996), P. Zdeněk Holuša (1996-2009) a po jeho skonu (26. srpna 2009) krátce P. Josef Janek (2009-2010). Kromě zaopatřování nemocných dochází P. Zdeněk do sanatoria pravidelně každou neděli, po slavení mše svaté v kinosále obejde pokoje. Nemocné navštívil jednou také olomoucký arcibiskup Mons. Jan Graubner a jeho světicí biskup Mons. Josef Hrdlička.
Od druhého pololetí 2009 musel P. Janek, šternberský děkan, s ohledem na své četné povinnosti, upravit pořad bohoslužeb; v sanatoriu se od té doby sloužívá Eucharistie v sobotu od 12:30. Jelikož se v tento den příležitostně pořádají různá fyzioterapeutická školení v kinosálu, celebruje se v jídelně prvního oddělení.
Kromě P. Janka docházel věrně a obětavě do sanatoria také P. Jan Ullmann, řeckokatolický kněz, bydlící v nedalekém Újezdě. Při styku s pacienty vynikal především lidskostí. Na sklonku svého života byl několik týdnů hospitalizován v našem sanatoriu a dával spolupacientům příklad pokory a trpělivosti. Já sám jsem měl tu čest ho 10. června 2012 svátostně zaopatřit.
Vidíme, že místním duchovním správcům vždycky záleželo na těch, kdo se sem přicházeli léčit a zotavovat.
Současnost
Dříve, než nabídnu laskavému čtenáři, několik statistických čísel, bych rád poznamenal, že Církev ve zdravotnických zařízeních působí zejména diskrétně; na způsob kvasu je oduševňuje křesťanskou nadějí.
V uplynulém kalendářním roce 2014 jsem vysluhoval v Odborném léčebném ústavu Paseka následující duchovní úkony: Udělil jsem jeden křest, na požádání pacientky v blízkém ohrožení života. Z ustanovení práva jsem biřmoval dvě osoby. Vyzpovídal jsem přesně 50 osob. Svátost pomazání nemocných, jež se někdy nazývá posledním pomazáním, přijalo 46 křesťanů, z toho 35 jednotlivě a 11 při společné bohoslužbě. Bylo podáno 522 svatých přijímání. Dále bylo uděleno, na základě pravomoci od Apoštolského stolce, 17 plnomocných odpustků osobám pro okamžik smrti. Kromě toho jsem vykonal mnoho dalších jednotlivých návštěv.
Účast nemocných na eucharistické bohoslužbě bývá proměnlivá, obvykle okolo 15 osob. To rozhodně není malé číslo. Budeme-li věřící pacienty účinněji informovat, bude tento počet ještě narůstat. Děkuji při této příležitosti zdravotnímu personálu za to, že klienty, zvláště vozíčkáře, na mši svatou ochotně doprovází. Liturgii připravuje farník z Paseky, po paní Anně Petriščové převzal tento úkol pan David Macíček. Sobotní Eucharistie představuje pro věřící v Odborném léčebném ústavu Paseka pevný, přímo opěrný bod a velké povzbuzení, nikdy se proto neruší. To často vítají i ti, kdo se do sanatoria opakovaně vracejí k rehabilitaci. Doplňuji, že od loňského roku bývá v lesní kapli pravidelně slavena mše 14. září, o svátku Povýšení sv. Kříže. Zájemci mohou do chrámu zajít samostatně, klíček se dá zapůjčit na osmém oddělení.
Někdy projeví pacienti iniciativu setkávat se i častěji během týdne, např. ke čtení Bible.
Od měsíce května 2015 nastoupila do Odborného Léčebného ústavu jako nemocniční kaplanka Mgr. Miroslava Gregorová. Pochází ze Strážnice, roku 2014 absolvovala Katolickou teologii na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Bude k dispozici nemocným obvykle každé pondělí a čtvrtek. V jistém smyslu může navázat na velkou tradici františkánských sester, jež tu sloužily do 60. let. Výhledově se počítá také s tím, že se bude věnovat péči o pozůstalé. Slečně Gregorové udělil pan arcibiskup Mons. Jan Graubner, arcibiskup olomoucký a metropolita moravský, také povolení k donášení svatého přijímání nemocným. O jednotlivých případech kaplanka informuje paseckého duchovního správce, který i nadále zodpovídá za péči o nemocné. Svátost pomazání a smíření, plynoucí z kněžského svěcení, pochopitelně nemůže udílet nikdo jiný než kněz. Telefonní číslo na slečnu Mirku je 731 214 672.
Na závěr tohoto článku bych si dovolil vyjádřit několik neskromných snů. Nemocní, kteří využívají duchovní služby v sanatoriu, by velmi ocenili, kdyby jim byla časem vyčleněna, k tichému usebrání a bohoslužebným účelům, zvláštní místnost.
Na některých odděleních (plicní, léčebna dlouhodobě nemocných) se setkáváme se staršími pacienty ve finálním stadiu jejich života. Až na malé výjimky byli v dětství pokřtěni. Oceňuji vzorný přístup zdravotníků, kteří neprodleně zavolají kněze, kdykoli o něj nemocní, zvláště umírající, požádají. Blíží-li se smrt, každý člověk je rozechvělý. Z vlastní zkušenosti vím, že přítomnost kněze přispívá ke smíření nejen umírajících, ale i jejich rozrušených rodinných příslušníků. Uvítal bych, kdyby zdejší personál dokázal, se vší náležitou dikrétností, umírajícím službu kněze sám nabídnout. Není to přitom nic nezdvořilého: kněz opravdu není andělem smrti, ale poslem pokoje.
Jedním ze skutků tělesného milosrdenství je navštěvovat choré; bylo by výtečné, kdyby se, ve spolupráci s ředitelstvím Odborného léčebného ústavu, podařilo sestavit skupinku dobrovolníků z blízkého okolí, kteří by uměli velkoryse věnovat čas stonajícím, a tak prolomit jejich osamocenost.
O těchto prázdninách by měl podstoupit zdravotnickou praxi v místním léčebném zařízení bohoslovec Arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci a posluchač druhého ročníku Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Josef Hovád z Říkovic. Pro celistvý rozvoj citlivé, nikoli však přecitlivělé kněžské duše jsou takové zkušenosti velmi žádoucí.
Na posledním místě bych zmínil, ještě jednou, poněkud odlehlou lesní kapli. Nebylo by špatné zamyslet se nad vhodnými opatřeními, jež by usnadnila schůdnost členitého terénu. Vždyť nejeden hůře pohyblivý pacient by se tam rád vydal na procházku.
Vzpomeňme dnes vděčně, milí čtenáři, na ty, kdo nás již opustili, pacienty a zaměstnance. Vybavme si obzvláště známé kněze, kteří se tu léčili, anebo sloužili svým bližním.
Opětovně bych chtěl jako duchovní správce Paseky poděkovat vedení sanatoria a všem zdravotníkům za jejich pomoc a náklonnost. Chci vyjádřit svůj obdiv pacientům, neboť mě učí ohleduplnosti a mnoha jiným dovednostem. Sdílím, čím dál mlčenlivěji, jejich smutky i radosti. Nezřídka stávám u jejich úmrtního lůžka: Někdy se odchod věřících odehraje pokojně, jindy připomíná vyčerpávající zápas… V těchto chvílích plně chápu, že „člověk není atomem ztraceným v nahodilém vesmíru, nýbrž tvorem, kterého Bůh obdařil nesmrtelnou duší a vždycky ho miloval“ !
P. Pavel HÖDL, SL.L., administrátor Římskokatolické farnosti Paseka
Pavel Hödl se narodil 20. května 1980 v Uherském Hradišti. Litoměřický Teologický konvikt absolvoval v akademickém roce 1999/2000, odtamtud přechází do Olomouce na Cyrilometodějskou teologickou fakultu Univerzity Palackého. Po druhém ročníku pokračuje na Papežské lateránské univerzitě v Římě, kde absolvuje roku 2005. Na jáhna byl vysvěcen na Velehradě 13. srpna 2005, na kněze v olomouckém dómě 24. června 2006. Jako duchovní, jáhen a později kaplan, působil na Zábřežsku, Hranicku a Vsetínsku. Na Papežském ateneu sv. Anselma v Římě obdržel roku 2010 licenciát v oboru posvátná liturgie. K 1. červenci 2010 nastoupil do Dlouhé Loučky na své první, samostatné, farářské působiště, do Šumvaldu a Paseky dojíždí. Tel.: 731 626 519; Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..
