Také letos bych se chtěl s laskavými čtenáři podělit o několik zážitků z našeho ministrantského tábora.
Tentokrát se velký autobus kluků z rozmanitých koutů olomoucké arcidiecéze vydal do želivského kláštera. Účastníci přijeli ze Hvozdné, Štípy, Nedakonic, Šumvaldu, Paseky, Francovy Lhoty, Vnorov, Velkého Ořechova, Kněždubu, Lidečka, Vsetína, Hošťálkové, Horních Studének, Bystřice pod Hostýnem, Provodova, Uničova… Povětšině jde o farnosti nějak sepjaté s působením kněží-pořadatelů. Mezi táborníky byli převážně známé tváře; o oblíbenosti tohoto letního podniku svědčí i to, že chlapci z minulých let postupně přibírají i své mladší sourozence. Věkový rozptyl byl nemalý: od osmiletého až po zletilce. Z prvního stupně základních škol bylo 13 osob, z druhého 23, zbytek doplnili středoškoláci či dospělí.
Již pátým rokem jezdíme s vlastně totožným týmem vedoucích: kromě pisatele to je František Sedláček, farář ze Štípy, který stál u zrodu těchto jedinečných výprav; dále Martin Vévoda, farář ve Velkém Ořechově, a Karel Hořák, farář v Hošťálkové, jenž celé putování osobitým způsobem zastřešuje. Ke kněžím se i letos přidružil Votěch Hýbl, pastorační asistent v Drahotuších, a bohoslovec Josef Hovád z Říkovic. Zdravotní doprovod opět zajišťoval ochotně, v rámci své dovolené, Vojtěch Kozubík z Valašské Polanky. O vaření se vzorně staraly maminky z lidečské farnosti (Martina Bůčková, Stanislava Šerá a Ludmila Vichtorová) s ochotnými dcerami. Neměly to, ve srovnání s minulými ročníky, tak lehké, protože jídlo musely připravovat a vydávat v jedné menší místnosti. Aby se celá horda nasytila, museli se hladoví kluci v jídelně prostřídat. V těchto podmínkách nás rozmazlovaly i takovými dobrotami jako kynuté knedlíky!
Tábor trval, jak je zvykem, čtyři dny. Řídíme se totiž zásadou: V nejlepším je dobré skončit. Z našich končin jelo poměrně hodně osob: z Paseky Jan Orság, nepsaný děkan našeho ministrantského kolégia, který s námi jezdí již od roku 2011; z Uničova Zdeněk König; ze Šumvaldu Pavel Urbášek, František Loutocký, Dušan Kyselý a z Břevence náš benjamínek Štěpán Tužička. Byla to pestrá sestava, každý kluk něčím svérázný a neopakovatelný. Uvnitř této skupinky zvlášť zářila nerozlučná dvojka František a Dušan, vynikající svou bezstarostnou spokojeností.
Pondělí 20. července 2015:
České dráhy opět nezklamaly… Z Uničova byl vypraven náhradní autobus do Šternberka, tam jsme nasedli na vlak do Olomouce a přestoupili na poněkud zpožděný rychlík do Hulína. V letním vedru jsme museli před zastávkou celé dvě hodiny čekat na táborníky ze Vsetínska, na jejichž trati vyhořela trolej. Konečně před polednem se objevil autobus s řidičem panem Hubíkem z Mysločovic. Po těch letech, co spolu jezdíme, se na sebe už těšíme. Jemu se líbí náš táborový rozvrh a dobrá nálada, nám jeho klid a rozvážnost. Ve voze již seděli i naši valašští opozdilci.
První zastávkou byla Třebíč. Místní svatoprokopskou baziliku jsme si prošli s farářem Jakubem Holíkem, který upozornil na mnoho zajímavostí, např.: V kryptě pod kostelem se nachází čtyřicet sloupů, které odkazují na očekávaný příchod Pána Ježíše Krista v soudný den. Po mši svaté vzala většina ministrantů útokem stánky s rychlým občerstvením a s osvěžující zmrzlinou. Jen tři z nás, tj. já, zdravotní bratr Vojtěch Kozubík a Filip Turek z Horních Studének, jsme si odepřeli třebíčské lahůdky a prošli si židovské město. Potěšila mě opravdová zvídavost a hloubavé otázky Filipovy. To se ale na našich táborech stává dosti často: K nějakému knězi se přidruží jeden či dva kluci a kladou promyšlené dotazy z nejrůznějších oblastí, od církevních dějin, přes morálku až k věrouce. V Zadní synagoze nás zaujaly figurální výjevy na stěnách, což se výrazně vymyká židovským zásadám. U pokladny jsem si koupil balíček tzv. Hammanových uší. Jak budou asi chutnat? Vyrábějí se o svátku purim na počest statečné královny Ester, jež zachránila svůj národ před zločincem Hammanem. Když zazní v synagoze jméno toho mstivého lotra, všichni dávají bručením, klepáním či pískáním najevo, co si o tomto zkorumpovaném královském úředníkovi myslí. V autobuse jsem dal ochutnat hlavně těm, které jsem v minulých letech učil biblickou dějepravu. Vzpomněl jsem si, jak se jim příběh o odvážné Židovce líbil.
Po příjezdu do Želiva byli hoši rozděleni do deseti pokojů. Snažili jsme se přitom, aby jednotlivé farnosti nebyly příliš trhány. Překvapilo nás, že v místnostech na chodbě, kde jsme byli ubytováni, nocují další hosté. To nebylo původně recepcí zamýšleno. I když se naši hoši chovali slušně, úměrně svému věku, narazili jsme na mrzuté spolubydlící, kteří nevynechali žádné příležitosti, aby si postěžovali na jejich dupání během dne.
Úterý 21. července 2015:
V úterý jsme se vydali do Českého Šternberka, na hrad. Jeho prostorami nás provázela neobyčejně vlídná slečna. Na závěr se jí otec Martin zeptal: „Jakto, že se stále tak hezky usmíváte? Řada zaměstnanců v jiných památkách bývá naštvaná a malé děti často okřikuje.“ „To je proto, že tuto práci dělám moc ráda,“ odvětila. Slečna nás doprovodila do kaple, která byla zřízena a posvěcena stejného roku, kdy se narodil majitel hradu Zdeněk z domu Sternbergů. Za účasti pána a paní hraběnky jsem slavil mši svatou za zesnulé členy jejich rodu. Jak zvláštní, setkat se s mužem, jehož předkové utvářeli dějiny této země. „Chtěl jsem vám jen říci, jak hluboce si vážím kněží a jejich práce.“ Tuto větu, v malých obměnách zopakoval hrabě Zdeněk několikrát.
Z Českého Šternberku jsme přejeli do Sázavy osobním vlakem, na přání otce Karla, vyhlášeného milovníka železnic. Výprava byla rozdělena do dvou skupin. Hlavně ta druhá dostala neobyčejně vzdělanou paní průvodkyni, která svůj výklad pozoruhodně přizpůsobila menším posluchačům. Díky ní jsme se přenesli do dávné minulosti a představili si, jak toto památné místo postupně vznikalo. Dále nám umožnila vytušit, jak by mohl Sázavský klášter vypadat, až se jej jednou podaří dostavět.
Po návratu do Želivi si každá z šesti skupinek vybrala po jednom zastavení křížové cesty a v prostorách prozatímní kaple je činoherně ztvárnila. Trochu jsme se, jako kněží, tohoto nesnadného úkolu báli; výsledek nás mile překvapil. Nikdo z přítomných táborníků se při pobožnosti nechichotal a malá divadélka všechny vtáhla do modlitby.
Středa 22. července 2015:
Vrcholem tohoto dne byla pouť na Křemešník, do kostela Svaté Trojice. Naštěstí se nenaplnilo známé pořekadlo: „Na Křemešník vezmi deštník.“ Přijel za námi až z Českých Budějovic pomocný biskup Pavel Posád. Jaké pohlazení na duši! Tento muž byl naším spirituálem, rozuměj mým a mých spolužáků Karla a Martina, ve druhém ročníku Arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci. Vždycky jsme jej pokládali za muže sečtělého a zbožného, který své citlivé kněžské srdce halí za drsnější zevnějšek. V kázání promluvil o sv. Maří Magdaléně jako „apoštolce apoštolů“: Nešťastná hledala svého Mistra, svého lékaře a ten se jí ukázal. Biskup Pavel dal účastníkům bohoslužby radu: Pokud se někdy ztratíte, raději se zastavte a nechte se nalézt.
Přede mší jsme my kněží, jak je již ustáleným obyčejem na našich ministrantských táborech, usedli do zpovědnic kostela či alespoň do jeho odlehlejších rohů. (Prý této příležitosti využili všichni hoši.) V takových chvílích si říkám: Jak velkým darem a potěšením je pro kněze slavit svátost smíření! Také biskup Pavel měl radost z toho, když na Křemešníku viděl zpovědníky obklíčené, laskavě dokonce posečkal se začátkem bohoslužby. Na táborech je zpovídání něčím jedinečné. Čím to, že právě tam otevírají hoši svá srdce dokořán? Možná proto, že ve svých táborových kněžích spatřují nejen zpovědníky, ale také přátele hodné důvěry. (Odpoledne jsme se ještě zastavili v Pelhřimově. Mohu-li to posoudit, ve srovnání s duchovním zážitkem na Křemešníku, celé Muzeum kuriozit bledlo.)
Čtvrtek 23. července 2015:
Premonstrátský páter Tadeáš nás provedl po svém želivském klášteře. Vzácný památkově chráněný celek prochází zdlouhavou rekonstrukcí. Nyní se opravuje opatský kostel. Proto si tuto Santiniho stavbu hoši nemohli zevnitř prohlédnout.
Náš milý průvodce se soustředil ve svém výkladu hlavně na období po druhé světové válce. Přiblížil nám, jak důmyslně se snažilo bolševické zřízení likvidovat internované kněze. Bohu díky, že se tento ďábelský záměr nenaplnil. Těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému. Hochy zaujala např. monstrance, kterou si uvěznění vyrobili z plechovek od okurek. I v tak nepříznivých poměrech zbožnost kněží a řeholníků vzkvétala. Ze svědectví postižených osob plyne, že s odstupem let za své želivskou internaci Pánu Bohu děkovaly. Pozdější kardinál František Tomášek dokonce poznamenal, že pobyt v Želivi byl pro duchovní, odtržené od kazatelen a oltářů, jednou velkou kazatelnou a oltářem. Na každém místě, byť by to byla vlhká kobka či cela smrti, je možno hluboce prožívat vztah se všudypřítomným Bohem, naším milujícím Otcem.
Poté si mohli hoši nakoupit pro své drahé v želivském pivovaře. Bylo úsměvné, když si nosili na své pokoje v rukou chmelové nápoje. Jeden nepoučený kolemjdoucí se pokřižoval a pronesl: „Sodoma-Komora, děcka si tu chodí s pivem, jako by se nechumelilo!“
Na zpáteční cestě jsme se zastavili v Čihošti. Ve farním kostele jsme slavili mši a soukromě uctili místo posledního odpočinku služebníka Božího P. Josefa Toufara.
Během těch let, co se podílím na pořádání těchto táborů, jsem u sebe vysledoval zajímavou dynamiku: Pokaždé odjíždím s vnitřní nejistotou. Jak to všechno asi letos dopadne? Poslední den děkuji Bohu za to, že jsem mohl být svědkem krásného společenství. Domů, do sobě svěřených farností, se vracívám vždy velmi povzbuzený. A pak, pak mi ti všichni hoši dlouho chybí.
A ještě si dovolím jednu poznámku: Čím dál víc jsem hrdý na svoje spolubratry kněze. Rok od roku si všímám, jak se v síle Boží milosti rozvíjejí do krásy:
Otec František má čím dál přirozenější autoritu. Když promluví, třeba jen tišším hlasem, chlapci zbystří. Jakmile začne, skoro jako dědeček, vzpomínat na minulé časy, bývá jejich usebrané naslouchání přímo slyšitelné. Přesně po tom dětí touží, vždyť který z jejích rodičů si s nimi, s ohledem na své pracovní vytížení, podobně popovídá? Čtenářům připomínám, že páter František byl naším nezapomenutelným starostlivým vicerektorem v olomouckém semináři. Více než naším představeným byl však starším bratrem. I když má, na základě svých zkušeností, leckdy odlišný názor na skladbu táborového programu, nic si nevynucuje. Myslím, že má radost při pohledu na svoje mladší spolubratry.
Otec Karel, ten se stává čím dál průzračnější eucharistickou duší. Hlavně při večerních modlitbách dává klukům příklad, jak prostě lze rozmlouvat s naším nebeským Otcem. Verba docent, exempla trahunt. Kája přitahuje tím, že stále za všechno děkuje. Nic pro něj není samozřejmé. Jeho duše je vděčná. Jak velký vklad by do života naši milí chlapci dostali, kdyby si osvojili tentýž postoj! Přenesou se pak nad každou zející propast a jejich vnitřní blaženost jim nikdo neodejme.
A otec Martin, jaký on je? Hloubavý, moudrý a zvídavý pastýř, který si všímá jednotlivých duší, doceňuje jejich dary a raduje se z nich.
Je skvělé, že mohou naši ministranti na takových táborech vidět čtveřici kněží, kteří na sebe nežárlí, leč v dobrém díle se hezky doplňují. Kluci mohou na vlastní oči spatřit, že mužský kolektiv nemusí být nutně poznamenán soutěživostí či soupeřením. Ano, zvlášť kněží by si měli vepsat do srdce Kristova slova: „Následuj mě, jdi za mnou.“
Ať Pán Bůh dá další kněžská povolání své Církvi, ať vybírá třeba i mezi těmi hochy, s nimiž jsme prožili ty čtyři krásné dny.
2011 – Praha, 2012 – Litoměřice, 2013 – Štěkeň, 2014 – Nitra, 2015 – Želiv. Jak bude tato řada pokračovat, ještě nevíme. Každopádně se nám osvědčilo představovat hochům místa, kudy procházely nelehké novodobé dějiny české a moravské církevní provincie. Želiv byl v tomto ohledu jakousi trestí. Uvědomili si to především naši "Šumvaláci", vždyť také jeden z jejich rodáků - P. Antonín Kryl (+2014) byl mezi těmito zdmi vězněn.
Doporučuji nahlédnout do fotogalerie.
P. Pavel HÖDL