Ve věži farního kostela v Dlouhé Loučce se nacházejí dva gotické zvony, což je každopádně jedinečné: jeden z roku 1516 o průměru 110 cm a výšce 103 cm, druhý z roku 1517 o průměru 90 cm a výšce 84 cm; první z nich tedy letos slaví 500 let, na druhý připadne půltisící výročí rok příští. Jak je ale možné, že zvony jsou patrně starší než celá renesanční věž, do níž jsou zavěšeny? Oba pocházejí ze souboru deseti rekvírovaných zvonů, které získal po skončení druhé světové války farní úřad ve Šternberku. Podle vyjádření úřadu v Dlouhé Loučce, jenž se jako jediný z bývalého šternberského a budišovského okresu přihlásil na výzvu ze Šternberka, šlo o původní rekvírované zvony. To je ale při zkoumání dostupných pramenů velmi nepravděpodobné. Kde měly svůj domov tyto zvony, to se už nejspíše nedovíme.
Dodávám ještě, že ve věžičce nad kněžištěm, tzv. sanktusníkové, je zavěšen menší zvon, ale bez srdce.
Svěcení zvonů řadíme mezi pouhé svátostiny. Přesto k těmto hudebním nástrojům chovali křesťané vždy, hlavně ve středověku, hlubokou úctu, téměř jako k živým bytostem. Rozhodně nejde jen o jakýsi funkční, dorozumívací prostředek.
Dle starého Římského pontifikálu, který byl naposledy vydán roku 1962, byly svěceny samotným biskupem! Při neobyčejně slavnostním obřadu byly nejprve přednášeny vybrané žalmy, skrze které jako by zvon naléhavě promlouval, ba přímo se přimlouval: „Bože, vyslyš mou modlitbu. – Volám k Bohu Nejvyššímu. – Povstaň, má slávo, povstaň, harfo a citero, ať jitřenku vzbudím. – Ať tě chválí všechny národy, Bože. – V den svého utrpení k tobě volám.“ Také se recitoval slavný pohřební žalm De profundis – Z hlubin duše. Všechny vybrané starozákonní chvalozpěvy vlastně dokládají, při jakých příležitostech se zvonů užívá, od těch nejradostnějších po ty nejsmutnější, jako jsou války, ničivé přírodní pohromy a loučení se zesnulými.
Vodou, která byla na místě požehnána a do níž byla vsypána sůl, biskup s dalšími služebníky zvony omyl (jako malé miminko). V další sadě žalmů zazněl mimojiné i ten, jehož se užívá při žehnání kostela (Zpívejte Hospodinu píseň novou). Z těchto skladeb vlastně plyne, že zvon, z mystického úhlu pohledu, nezvučí, nýbrž zpívá.
Následovala skvostná žehnací modlitba, v níž se vyprošovalo, aby díky zvonům rostla zbožnost lidu, aby byly odvráceny úklady ďábla nepřítele, aby byly odvráceny pohromy jako krupobití, bouřky, hromy a blesky. Dále aby vzdušné proudění bylo usměrněno. Nebeské mocnosti (aereas potestates) se mají podrobit při zvuku tohoto zvonu. Povšimněme si, že se tato divotvorná moc nepřipisuje chladné zvonovině, ale odvozuje se výlučně od Kristova kříže, kterým biskup palcem pravé ruky nemočeným do oleje nemocných zvon poznamenal.
Poté se rozezněla antifona s žalmem 28. zdůrazňující Boží stvořitelskou moc, tu, která vše povolává k bytí a vše mocně a prozřetelně řídí: „Hlas Hospodinův nad spostami vod, vznešený Bůh zaburácel hromem…“ Během uvedeného zpěvu biskup pomazal sedmkrát, rovnoměrně vnější plášť zvonu olejem nemocných ve tvaru kříže. Také uvnitř mazal stejným způsobem, ale jen čtyřikrát.
V následující oraci se objevuje také prosba o zachování katolické víry.
Poté biskup vložil do kadidelnice tři druhy vonných látek (latinsky thamiama, thus et myrrham) a celou kouřící nádobu zavěsil uvnitř zvonu, namísto srdce. Mezitím sbor zpíval 76. žalm s antifonou.
Biskup pronesl oraci, v níž mimojiné připomínal utišení bouře na Tiberiadském jezeře.
Jáhen ustrojený v bílých bohoslužebných rouších předčítal z evangelia podle Lukáše slavný úryvek o Marii, naslouchající u Ježíšových nohou vrcholící ve slovech: „Jen jedno je důležité. Maria si vybrala nejlepší podíl a ten jí nikdo nevezme.“ (srov. 10. kapitola) Perikopa byla zvolena snad proto, aby podtrhovala podobnost mezi hlasem zvonu a hlasem Krista učitele.
Po celém spletitém sledu obřadů biskup poprvé zvon rozezněl.
Všichni farníci a občané Dlouhé Loučky přejí našim zvonům-jubilantům pevné zdraví. Při poslední odborné kontrole bylo konstatováno, že budou bez potíží sloužit další půltisíciletí.
otec Pavel
