Ve věži farního kostela v Dlouhé Loučce se nacházejí dva gotické zvony, což je každopádně jedinečné: jeden z roku 1516 o průměru 110 cm a výšce 103 cm, druhý z roku 1517 o průměru 90 cm a výšce 84 cm; první z nich tedy letos slaví 500 let, na druhý připadne půltisící výročí rok příští. Jak je ale možné, že zvony jsou patrně starší než celá renesanční věž, do níž jsou zavěšeny? Oba pocházejí ze souboru deseti rekvírovaných zvonů, které získal po skončení druhé světové války farní úřad ve Šternberku. Podle vyjádření úřadu v Dlouhé Loučce, jenž se jako jediný z bývalého šternberského a budišovského okresu přihlásil na výzvu ze Šternberka, šlo o původní rekvírované zvony. To je ale při zkoumání dostupných pramenů velmi nepravděpodobné. Kde měly svůj domov tyto zvony, to se už nejspíše nedovíme.
Dodávám ještě, že ve věžičce nad kněžištěm, tzv. sanktusníkové, je zavěšen menší zvon, ale bez srdce.
Svěcení zvonů řadíme mezi pouhé svátostiny. Přesto k těmto hudebním nástrojům chovali křesťané vždy, hlavně ve středověku, hlubokou úctu, téměř jako k živým bytostem. Rozhodně nejde jen o jakýsi funkční, dorozumívací prostředek.
Dle starého Římského pontifikálu, který byl naposledy vydán roku 1962, byly svěceny samotným biskupem! Při neobyčejně slavnostním obřadu byly nejprve přednášeny vybrané žalmy, skrze které jako by zvon naléhavě promlouval, ba přímo se přimlouval: „Bože, vyslyš mou modlitbu. – Volám k Bohu Nejvyššímu. – Povstaň, má slávo, povstaň, harfo a citero, ať jitřenku vzbudím. – Ať tě chválí všechny národy, Bože. – V den svého utrpení k tobě volám.“ Také se recitoval slavný pohřební žalm De profundis – Z hlubin duše. Všechny vybrané starozákonní chvalozpěvy vlastně dokládají, při jakých příležitostech se zvonů užívá, od těch nejradostnějších po ty nejsmutnější, jako jsou války, ničivé přírodní pohromy a loučení se zesnulými.
Číst dál...
Vážení a milí farníci!
plakátek k volnému stažení
Smuteční oznámení ke stažení
