
Jako kaplan působil od r. 1942 v Křelově u Olomouce. Pro nemoc odešel do sanatoria v Pasekách, kde působil 5 let. Od roku 1949 působil jako kaplan ve Zdounkách a v r. 1951 nastoupil jako farář do Zborovic. Zde působil požehnaně více jak 43 let v obětavé kněžské službě.
V r. 1994 se rozhodl vrátit do Kroměříže, kde působil při kostele sv. Mořice a dojížděl do okolních farností. V r. 1997 byl jmenován kanovníkem Kolegiátní kapituly u sv. Mořice v Kroměříži.
Zemřel zaopatřen svátostí nemocných v neděli - den Páně - 18. října 1998 ve věku 81 let.
S duchovním Otcem se rozloučili famíci z Kroměříže a okolních farností mši svatou v kostele sv. Mořice v Kroměříži v sobotu dne 24. října 1998 ve 13 hodin.
Dle poslední vůle byly jeho tělesné pozůstatky převezeny do rodné farnosti na Velký Ořechov, kde byla slavena i mše svatá v kostele sv. Václava v 15.30 hod. Pak byly uloženy na místním hřbitově, kde budou očekávat slávu vzkříšení.
Některé momenty ze života P. Josefa Mikla podle sdělení jeho synovce z Bojkovic, pana Jindřicha Mikela:
První vzpomínku na strýčka mám tu, že když se učil na zkoušky nebo byl na prázdninách, tak nás jako děti hlídal, samozřejmě jsme byli neposlušní, tak nás uvazoval za trest ke stolu za nohu, byl to od něho určitý druh zábavy s námi, my jsme to nikdy nebrali tragicky.
Když byl ustanoven ve Zborovicích za faráře, tak si uvědomil, že je ve farnosti, kde po první světové válce přestoupil zdejší kněz k církvi Československé, který s sebou stáhl i hodně Římskokatolických křesťanů.
Proto se velmi citlivě snažil oslovovat ty, kteří sami vytvářeli příznivé podmínky k diskusi pro opětovné navrácení do Římskokatolické církve. Proto za celou dobu nevznikly nikdy žádné třecí plochy mezi oběma církvemi.
Po určité době mu církevní tajemník nabídl možnost přeložení do Kroměříže, když zjistil, že jde o jeho spolužáka, kterého se chtějí zbavit, protože byl velmi aktivní, nabídku okresního tajemníka odmítl. Okresní církevní tajemník se na něho velmi rozlobíl a řekl mu, že v této žabí díře shnije. A skutečně ve Zborovicích působil více než 43 let.
K jeho osobnímu hodnocení lze uvést, že byl velmi hluboce věříci, vstřícný, vzdělaný, ale i společenský. To dokládají vzpomínky paní Aničky Prchlíkové z Krhova, která s ním byla též na léčení v Pasece. Působil tam pastoračně, ale protože všichni pacienti se léčili dlouhodobě na TBC, bylo nezbytné vytvářet příznivé mezilidské vztahy a to se mu dařilo spolu s pacienty typu paní Prchlíkové, ale i s perzonálem sanatoria. U mnohých pacientů se zde často projevovaly deprese a ty bylo nutné citlivě rozpouštět.
V pastoraci byl i navzdory velkému společenskému protitlaku poměrně úspěšný, vždy říkal, že je to i tím, že učil téměř tři generace zborovských dětí. Největším problémem pro něho bylo, aby se neopakoval a na tom si dával velmi záležet. To dokládá i to, že pokud byla v naší farnosti nějaká významnější křesťanská nebo i událost světská, byl často zván k účasti k celebrování mše svaté.
Sám často vzpomínal na to, že si v semináři bohoslovci museli postupně, aby se na každého dostalo, vždy připravit na oběd vhodnou promluvu, která by všechny zaujala. To hodnotil jako nej lepší průpravu k nebojácnému vyjadřování těch nej lepších a smysluplných myšlenek, mimo samotnou výuku rétoriky.
Ještě ve vysokém věku jezdil do rodných Kelník navštěvovat svou maminku na mopedu, což bylo pro naše děti velkou raritou (vzdálenost asi 50 km).
To jsou nej základnější myšlenky, které jsem považoval za vhodné z života mého strýčka sdělit
synovec Jindřich Mikel
Parte P. Josefa Mikela
