Již v jednom z předchozích článků jsme letmo připomněli osobnost P. Aleše Cihláře, který se léčil v 50. létech v paseckém sanatoriu a zanechal zde kus poctivé pastorační práce.Moje rodná sestra Jitka Slačálková se této postavě neznámého hrdiny věnuje ve své seminární práci, kterou mi dovolila laskavě zveřejnit i na našem webu.
otec Pavel
ÚVOD
„Svatost netkví v mimořádných věcech, ale ve věcech obyčejných konaných neobyčejně.“ Papež Benedikt XV.
Ráda bych Vás seznámila se životem P. Aleše Josefa Cihláře, neznámého to hrdiny. U něj nešlo o hrdinství ve smyslu antickém, ale šlo o obyčejný, nenápadný, zásadový život. To je to vzácné co chci zde předat pozornému čtenáři. Papež Pavel VI. řekl při blahořečení jistého Leonarda Murialda 3. listopadu 1963: „Fu oumo straordinario nell´ordinario. – Byl to muž mimořádný v tom, co je řádné.“ I toto motto by se také k tomuto pro mnohé neznámému hrdinovi hodilo.
1. OD DĚTSTVÍ AŽ K DOSPĚLOSTI
Aleš Josef Cihlář se narodil v Rovečném, poblíž Bystřice nad Pernštejnem. Vyrůstal ve velmi chudých poměrech. V malé chaloupce žili pohromadě jeho dědeček, babička, teta Františka, o které mluvil jako o kmotřence, její dvě děti Františka a Bohuslav, maminka Josefa a on. Maminka zůstala svobodná, byla chudobná švadlenka, katolička, tatínek bohatý sedlák Šimek, evangelík, který se k němu neznal. Často prý viděl svého syna jak má hlad, jak místo her musí pást husy u sedláků, aby dostal kousek koláče. Když zemřela jeho maminka, vychovávala ho právě babička, kterou velmi miloval. Chodil ministrovat, zde dostal nějaký ten halíř, někdy něco k snědku. Do měšťanské školy chodil bos denně pěšky do Bystrého. Když skončil tuto školu, řád kapucínů sbíral zrovna chudobné chlapce po různých krajích pro svoje řeholní školy. Takto se malý Pepík s požehnáním od své babičky dostal poprvé z domu a poprvé viděl vlak. Předem musel absolvovat lékařskou prohlídku - diagnóza byla silná podvýživa. To už bylo asi pět let po smrti jeho maminky. Studoval tehdy s ostatními kapucíny v Praze. Díky návštěvě kapucína P. Vavřince Rabase se tomuto chlapci otevřela možnost získat vzdělání. V roce 1929 začal studovat na serafínské internátní škole při klášteře kapucínů na Hradčanech. V tuto dobu se také ohlásila, možná dědičná, slabá schránka chlapce. Jednou v noci se probudil a pocítil „něco“ v ústech. Toto „něco“ ve tmě pokojíku otřel o bílou zeď a ráno byla patrná krev. Bylo zahájeno léčení jídlem, dříve to ani jinak nešlo. Při léčení stále studoval, opozdil se však přirozeně o celé dva roky. Teologii dostudoval v Olomouci, kde přijal v červenci 1942 kněžské svěcení. Po primiční mši svaté položil věnec, ve kterém jej vedly družičky na hrob své maminky.
2. KNĚZEM
V roce 1943 nastoupil jako kaplan do Sušice, na podzim 1945 byl přeložen jako český správce do litoměřického kláštera. V té době zde ještě bylo několik sudetských kapucínských bratrů, kterým kvůli nízkým přídělům jídla zajišťoval něco na přilepšenou. Pokoušel se také na úřadech vymoci, aby byli tito spolubratři vyřazeni z vlny divokého odsunu a mohli odejít do Německa alespoň trochu důstojně. Poté krátce působil v Mostě a Opočně a v roce 1948 se opět vrátil do Sušice. A protože velmi dobře znal zdejší pohraniční stezky, pomohl několika lidem přejít do Bavorska. Právě tam k němu přišel muž se svojí dcerou, její kamarádkou a dvěma mladými mládenci. Hledali svobodu a on jim pomohl. Sám se však rozhodl zůstat. Násilný zábor klášterů v roce 1950 ho zastihl v sanatoriu v Semilech, kde se léčil kvůli tuberkulóze. Odtud byl převezen do internačního tábora v Broumově a v září téhož roku nastoupil k Pomocným technickým praporům do Komárna. Kvůli nemoci ho však brzy propustili do civilu a poslali do rodné obce. Koncem roku 1950 se opět léčil v sanatoriu, tentokrát v Pasece u Šternberka. Zde se setkává s mladou ženou Annou Prchlíkovou z Krhova, která má v něčem podobný osud, od 17 let má tuberkulózu.
3. VĚZNĚM
V roce 1951 odmítl podepsat petici „pro socialistický a komunistický mír“, čímž si vysloužil cejch „zrádce národa.“ V srpnu 1954 byl pak i proto odsouzen za údajnou velezradu na 12 let. Šest let si odseděl ve Rtýni, Valdicích a Leopoldově. Anna Prchlíková i se svojí slepou maminkou se za něj denně modlí. Propuštěn byl na amnestii v květnu v roce 1960. Píše dopis přátelům do Krhova, zavítá do jejich domova, pár dní pobude a zase se vrací do svého rodiště, aby si našel práci. Vše je však marné, nesměl být nikde zaměstnaný. Hledali společně, bohužel, slabí křesťané, nepomohli, všichni měli strach, vždyť farář, který byl zavřený, určitě něco musel udělat… Až koncem roku 1961 získal práci staničního dělníka na vlakovém nádraží v Bojkovicích. Bez nářků a stížností vykonával ty nejhrubší práce za nejmenší možný plat až do důchodu v roce 1975. I ten mu vyměřili velmi nízký.
4. PŘÍTELEM
Existenční tíseň i nesnáze spojené s nemocí a v posledních letech i s téměř úplnou slepotou pomáhala bratru Alešovi mírnit obětavá pomoc paní Anny Prchlíkové z Krhova. Denně, plných 15 let dojížděl autobusem z Krhova na vlakové nádraží v Bojkovicích. Její domov se stal i jeho domovem. Protože P. Cihlář neměl „státní souhlas“ k vykonávání kněžské služby, vypomáhal alespoň jako zpovědník v okolních farnostech a zaopatřoval nemocné svátostmi. Kněží v celém okolí jej znali a tak pomáhali jak legálně tak i načerno. Mnoho lidí ho vyhledávalo ke zpovědi a rozhovoru i mimo kostel. Doma tajně sloužil mše svaté, na které přicházeli i další lidé.
Z práce se vracel odpoledne a po krátkém odpočinku měl plno práce, pod jeho rukama se v novém domově všemu dařilo. Dvorek byl plný růží, karafiátů, aster, hotový květinový ráj. Dařilo se mu i na poli, nezapřela se v něm sedlácká krev! Anna s bratrem Milošem pracovala v malém obchodě. Když se po práci vraceli domů, měli doma zatopeno, slepice byly poklizené a pes Bobík už seděl důstojnému otci spokojeně v klíně.
5. POSLEDNÍ ROKY
Po listopadu 1989 se kvůli nemoci a stáří do obnoveného komunitního řeholního života už nevrátil a poslední léta strávil v Krhově, kde prožil spokojená léta v okruhu svých blízkých. Nikdy si na nic nenaříkal. Poslední čtyři roky života prožil s Annou Prchlíkovou v penzionu v Bojkovicích v modlitbě a oběti. Ještě čtyři dny před smrtí sloužil mši svatou. Byla poslední adventní neděle. Všemohoucí ho povolal 30. prosince 2008, aby Nový Rok sloužil mši svatou už u Něho.
Do rakve dostal svůj růženec, obrázek Panny Marie z Medžugorje, kterou líbal několikrát denně, pak svatého Josefa, kovový cestovní růženeček a k nohám velký obraz své maminky.
V kostelíku byla rakev důstojného pána otevřená, farníci se s ním rozloučili s množstvím obrázků a milovaných květin. Kapucínský biskup Jiří Paďour podle jeho přání ho uložil do hrobu a pan varhaník mu zpíval na cestu „Oceánem pluje loď.“
6. ZÁVĚR
Při svých nemocech se dožil 95 let s čistým a zdravým rozumem a svými činy pomohl mnohým. Životní pouť P. Aleše Josefa Cihláře dokládá, že člověk může být šťastný a vnitřně svobodný i v nepříznivých podmínkách. Zdá se dokonce, že právě díky nim se stal zralým mužem. Nejspíše to vycházelo i z kapucínské spirituality, tolik zdůrazňující prostotu a pokoru smrtelníka před Bohem.
Neznámí hrdinové žijí mezi námi, ale nevíme o nich. Nyní už tušíme, že takoví lidé žili a jedním z nich byl tento skromný, hodný muž. Čest jeho památce!
PODĚKOVÁNÍ
Velké poděkování patří ošetřovatelce paní Daně Roubalíkové za poskytnutí osobních sepsaných vzpomínek paní Anny Prchlíkové a za velmi příjemný rozhovor u ní doma. Děkuji také paní Libuši Koudelíkové a rodinné přítelkyni paní Evě Mikešové, které se také tohoto povídání účastnily.
Dále chci velice poděkovat svému bratrovi P. Mgr. Pavlu Hödlovi SL.L. za nápad napsat práci o člověku, který by rozhodně neměl upadnout v zapomnění.
PŘEPIS ROZHOVORU
Rozhovor vedla v Bojkovicích studentka 1. ročníku Bc , obor Sociální práce Jitka Slačálková dne 5. 4. 2016 s paní Danou Roubalíkovou z Bojkovic a paní Libuší Koudelíkovou z Krhova.
Jitka Slačálková: Jak a kdy jste se s otcem Cihlářem seznámila?
Dana Roubalíková: Bylo to někdy v roce 1990, kdy si rodina Prchlíkova požádala o pečovatelskou službu. Začala jsem k nim do Krhova jezdit skoro denně z Bojkovic. Ze začátku šlo hlavně o donášku obědů, později se však služby rozšiřovaly na další jako úklid, osobní hygienu apod. Tehdy v domě bydlela Anička Prchlíková, její starší bratr Miloš a P. Cihlář. Anička mohla mít kolem 70-ti let a P. Cihlář byl starší, mohl mít tak 76 let. Nejprve péči potřeboval více P. Cihlář, později se pečovalo i o Aničku. Naše návštěvy potom byly i třikrát denně. V roce 2003 byl potom více jak půl roku upoután na lůžko, to za ním jezdili i bratři kapucíni a pečovali o něj. To bylo před jejich odstěhováním na penzion, někdy v roce 2004.
Jitka Slačálková: Vnímám z Vašeho povídání, že jste tam jezdila ráda…………
Dana Roubalíková: Ano, to rozhodně ano. Náš vztah byl velice přátelský. Oni se na mě těšili, byla jsem jejich spojením se světem a především s farností. Zajímali se denně o dění kolem, obdivovala jsem jejich výjimečný přátelský vztah, obdivovala jsem jejich skromnost, jejich trpělivost naslouchat, jejich nasazení a chuť pomáhat. Toto se ostatně dočtete právě v ucelené vzpomínce, kterou paní Anna Prchlíková sepsala ve svých 87 letech, kdy už P. Cihlář byl po smrti. Vzpomínku Vám ráda poskytnu k přečtení. Zajímali se i o mě, mohla jsem se svěřit i se svými starostmi a vždy se mi dostalo užitečné rady.
Jitka Slačálková: Děkuji, vážím si toho, ráda si přečtu. Mluvíte o jejich přátelském vztahu, ale jak se to vlastně přihodilo, že si řeholníka a kněze vzala rodina Prchlíkova tzv. na dožití k sobě do „chalupy“?
Libuše Koudelíková: Anička Prchlíková měla tuberkulózu, měla ji od 17 let. Byla moc krásná, jako herečka, říkalo se, že se o ni ucházel nějaký nápadník, kterého však zastřelili a ona zůstala sama. Povídalo se, že určitě zemře na tu tuberkulózu. Její bratr se údajně ani neoženil, jen aby se o ni mohl starat. S otcem Cihlářem se poznala v léčebně.
Dana Roubalíková: Je to tak, skutečně se seznámili v léčebně. Jejich vztah jsem vnímala jako krásný sourozenecký vztah. Někdy se mi zdálo, že dokonce její vlastní bratr Miloš je tak trochu jak se říká na „druhé koleji“, ten vztah byl opravdu velice blízký, byla to důvěra a kamarádství, to už se dneska příliš nevidí. Ve vzpomínkách paní Anna píše, že v roce 1950 bolševici zrušili kláštery, otec Cihlář působil v Sušici na Šumavě, pak následoval Broumov, kam mnoho řeholníků soustředili, potom byl krátkou dobu u Pomocných technických praporů v Komárně, ale brzy poté byl propuštěn pro dlouhodobý nález TBC a vrátil se do svého rodiště, do Rovečné. Protože byl evidován v lize proti tuberkulóze, často se nacházel na plicním oddělení v Novém Městě, v Jevíčku a v kolem roku 1951-1952 tento „bradatý řeholník“ zakotvil v sanatoriu v Pasece na Moravě, kde právě v této plicní léčebně slouží mše svaté a rozmlouvá s nemocnými i Váš bratr Pavel.
Paní Anička vzpomíná, že v této převážně mužské léčebně se tehdy nacházelo asi 450 mužů, z toho jako pacienti byli čtyři kněží a v celé léčebně bylo tehdy pouze 12 žen. Ona byla před rozhodující operací, byly prý jen dvě cesty – život nebo smrt. Měla tehdy 26 let. Asi dvě hodiny před operací utíkala ke všem kněžím s prosbou o požehnání. Říká, že právě požehnání od otce Aleše mělo zásadní vliv na její uzdravení. Po operaci ho viděla ve dveřích pokoje, zdálo se jí, že se vznáší kdesi mezi nebem a zemí……… Postupně se však začal její zdravotní stav zlepšovat, začala ho vídat denně v kapličce při oltáři a také denně donášel Nejsvětější svátost oltářní spolupacientce, řeholní sestře dominikánce. Jednou se osmělila a zeptala se ho, odkud pochází a on v legraci odpověděl, že „z opičích hor“ a nakonec z toho vzešla Českomoravská vysočina. Anička znala jen vesničku Rovečné, kde měli kdysi jako rodina známého a důstojný pan zvolal:
„ Ženská, odkud to znáte, vždyť to je moje rodná vesnice!“ Vše byla jen náhoda!
Jejich vztah byl plný úcty, vzpomínám si, že si až do smrti vykali, Anička otce Cihláře oslovovala důstojný otče a vždy o něm i mluvila jako o důstojném otci. Skoro bych řekla, že na sobě byli závislí. Když otec zemřel, měla ve svém pokoji takový malý oltáříček, kde měla jeho fotku, svíčku a tam se denně modlila.
Jitka Slačálková: To už se opravdu v dnešní době skoro nevidí… jistě nemyslíte pouze závislost na pomoci se základními potřebami?
Dana Roubalíková: Ano, věnovala jsem se pečovatelství spoustu let a tento vztah byl ojedinělý. Otec Cihlář dlouho ztrácel zrak. Anička byla jeho očima. Vzpomínám si na obrovský Misál s velkými až obřími písmeny, ze začátku to ještě dokázal číst, ale později už pomáhala Anička a poté i já. Mše sloužil denně po ránu, takže já jsem ráno přišla, nachystala snídani, poklidila, udělali jsme nějakou hygienu a sloužila se mše svatá. Podávala jsem vodu, víno, byla jsem takový jeho ministrant. Takže já jsem denně po ránu měla za sebou mši svatou. Také měli rozsáhlou korespondenci, především s kapucínama, také si dopisovali mnoho let s misionáři v Indii. Anička mu dopisy předčítala a on jí potom diktoval odpovědi, ona měla nádherný rukopis, dopisy jsem jim odesílala skoro denně. Jejich korespondence byla velmi aktivní. Oba byli velmi skromní, ani 5 korun by nevyhodili zbytečně. Otec chodil v jednom červeném svetru snad celý život. Jeho důchod byl velice nízký, okolo 800 kč měsíčně, byl nižší než Aniččin. Byl skromný i ve stravování, pil meltu s mlékem, jedl brambory. Ušetřené peníze věnovali do pomoci druhým, podporovali misijní činnost, bohoslovce, dobročinnost. Anička hrála na klavír, předčítala otci knihy. Také se scházeli s politickými vězni z okolí Uherského Brodu. O politiku se velmi zajímali. Dokonce vždy před volbami otec Cihlář sloužil mši svatou za to, aby nevyhráli komunisti.
Libuše Koudelíková: Můžu potvrdit, já jsem pracovala ve volební komisi a vždy otec Cihlář moc prosil, abychom s urnou přišli k nim, že chtějí rozhodně volit. Měla jsem je v úctě. Jsem rodačka z Krhova. Pamatuju jak chodíval denně v kapucínském hábitu do kapličky u školy v Krhově. Náš soused komunista se mu hodně smál, že je jako strašák s tou kapucí na hlavě. My jsme ho však měli rádi, chodil k nám, povídal si s mým tatínkem, který byl zedník a oni si povídali jako dva kamarádi sobě rovni o různých činnostech kolem domu, obdivoval rád také naši zahradu.
Jitka Slačálková: Víte něco bližšího o jeho odsouzení?
Dana Roubalíková: Víte, otec o sobě nerad mluvil, spíš ta Anička to většinou prozradila, že třeba ve vězení byl s několika kněžskýma celebritama, že ve vězení drali spolu peří, že to byla dřina. Třeba ve vězení v Leopoldově byl o Vánocích v korekci s důstojným otcem Slámou a blahoslaveným Metodějem Dominikem Trčkou, který byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu na 12 let v roce 1952. Byl vězněn v Ilavě, na Mírově a nakonec právě v Leopoldově, kde v důsledku krutého zacházení a odepření potřebné léčby v roce 1959 zemřel. Otec Cihlář byl na cele i dalšími význačnými církevními hodnostáři – arcibiskupem Otčenáškem, biskupem Zelou a blahoslaveným řeckokatolickým biskupem Gojdičem. Ten byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu za údajnou velezradu a špionáž na doživotí. Zemřel v roce 1960 na následky mučení v den svých 72. narozenin.
Anička ve svých vzpomínkách píše, že otec prý ukryl u sebe nějaké lidi, pána s dcerou, její kamarádkou a dva mládence. Hledali svobodu, důstojný pán jim pomohl. Ti mládenci se šťastně dostali na svobodu. Jednoho Američané poslali s armádou do Vietnamu, kde zuřila válka. Chlapec zde padl a u sebe měl fotografii svého děvčete. Zdálo se, že je vše v klidu, bolševici však prosondovali celý svět, našli to mladé děvče a ta jim nakonec řekla, kdo jim pomohl k útěku. Otce zaktli po pěti letech přímo v nemocnici v Novém Městě a odvezli do Plzně – Bory. Při soudu vzal všecku vinu na sebe, i když v tom prý bylo více hodných lidí. Přitížilo mu, když na otázku, co říká na papeže řekl: „Vážím si jej jako představitele Církve i představitele svého“. Rozsudek – velezrada, vatikánský špion = 12 let žaláře. To jediné, co on k tomu vždy řekl bylo: „ Nikdo nezdá větší lásky než ten, kdo život dal za přátele své“.
Také se říká, že odmítl v roce 1951 podepsat petici „pro socialistický a komunistický mír.
Jitka Slačálková: Jak dlouho nakonec byl ve vězení?
Dana Roubalíková: Pokud vím tak asi šest let. Byl odsouzen v srpnu 1954. Propuštěn byl na amnestii v roce 1960. Když se vrátil do svého rodiště, nesměl být nikde zaměstnaný. Až koncem roku 1961 získal práci staničního dělníka na vlakovém nádraží v Bojkovicích. Za ubohý plat několik stovek měsíčně, dělal práci, kterou nikdo dělat nechtěl. Přehraboval uhlí do lokomotivy, vyhazoval kanály, topil, zametal, čistil nádražní prostory, včetně záchodů. Denně dojížděl z Krhova autobusem a to celých 15 let, až do svého důchodu.
Jitka Slačálková: Děkuji Vám za Váš čas a za rozhovor a poprosím ještě o jednu poslední vzpomínku na otce Cihláře, tak nějak závěrem.
Dana Roubalíková: Nebyl to žádný „morous“, byl vtipný, dovedl rozesmát pečovatelky, uměl francouzsky, latinsky a německy. Dával za příklad jak učil Komenský, byl přísný na etiku. Uměl hrát žolíky i šachy, zajímal se o sport. A jak píše Anna Prchlíková ve svých vzpomínkách - všechno měl rád, člověka, lidi, zvířata a celou přírodu. Každý psík na návsi jej znal a utíkal mu vstříc, věděl, že dostane kostku cukru a ten, který byl uvázaný, i tomu ji donesl až k boudě. V zimě měly sýkorky na oknech dostatek máku, větší ptáci plný dvůr nasypaných vloček. Nikdo nesměl mít hlad. O lidech ani nemluvím, tolik to bylo dobrých skutků, o nichž jsme ani nevěděli. Velice rád pracoval na poli, ze všeho měl radost a budete se divit, že ještě dnes mám třicetiletou slivovici ze švestek, které sbíral po kolenou náš důstojný pán. Tyto „kapucínské kapky“ jsou jenom pro vzácné hosty, říkal – my je nepijeme.
Slyším ho jako by to bylo dnes, když mi na odchodu od nich nabízel svoje oblíbené hašlerky……
BIBLIOGRAFIE
KRATOCHVÍL, Antonín: Žaluji I. – Svědectví a myšlenky o deformacích stalinské justice v Československu, str. 10
PRCHLÍKOVÁ, Anna: Ze vzpomínek Anny Prchlíkové, 2009
Farní kronika Bojkovic II, str. 45
