Aktuality

(20. 11.)

Každé dítě již od lůna potřebuje přijetí a ochranu, pomoc a péči.

(18. 11.)

„Maria však všechna tato slova zvažovala a zachovávala ve svém srdci“ (Lk 2, 19). Vše, co se Marii stane, dostane se do jejího srdce, kde všechno do hloubky prožije a nakonec promění v modlitbu.

(17. 11.)

Úsměv, který sdílíme s chudým, je zdrojem lásky a radosti. Podanou ruku lze vždy obohatit úsměvem těch, kteří nezdůrazňují svou přítomnost a poskytnutou pomoc, ale jsou jednoduše šťastní, že žijí jako Kristovi učedníci.

(16. 11.)

Jakýkoli druh fundamentalistické nesnášenlivosti poškozuje vztahy mezi osobami, skupinami a národy. Chceme inspirovat a vést k úctě a lásce, která respektuje všechny rozdíly a podporuje lidskou důstojnost.

(15. 11.)

Podejte pomocnou ruku těm, kteří to potřebují, místo toho, abyste tvrdili, co vám chybí: tímto způsobem rozmnožíte hřivny, které jste dostali.

(14. 11.)

Boží požehnání sestupuje na nás a modlitba dosahuje užitku, pokud je doprovázena službou chudým.

Společné ohlášky:

Podle vládních nařízení je již možné sloužit za jistých omezení mše svaté. V našich farnostech tedy budu sloužit mše svaté od středy 25. 11. 2020.

V neděli 29. 11. 2020 začíná advent, je možné přinést adventní věnce k požehnání.

Pokud máte nějaké nejasnosti či dotazy, neváhejte mě kontaktovat na tel. 723 362 563.

Bohoslužby 22. – 29. listopadu 2020

Texty na Slavnost Ježíše Krista Krále

Bratři a sestry, 

Pavel píše Korinťanům, Ježíš mluví ke svým učedníkům. Oba odpovídají na to, jak to bude s Ježíšovým příchodem na konci věků. Možná si dovedeme představit, jak byli Ježíšovi i Pavlovi učedníci netrpěliví, jak chtěli do detailů vědět, jak to s druhým Ježíšovým příchodem bude. Nevíme, jak apoštolové a Korinťané reagovali, ale myslím, že kdyby se spokojili s pouhým popisem, asi by minuli podstatu Pavlova i Ježíšova poselství.

Nejdříve k Pavlovu listu Korinťanům. Pavel svůj popis končí slovy: „aby byl Bůh všechno ve všem“. Myslím, že po tomto poselství ztrácí Pavlův předchozí popis význam. Nakonec bude Bůh všechno ve všem. Dokonce ani nemusíme mluvit v budoucím čase. Ježíš přichází do našich životů už teď, on je stále přítomen ve svém stvoření. Samozřejmě, stvoření není Bohem, to by byla hereze zvaná „panteismus“. Bůh je ve stvořených věcech, dává jim život. To je snad to, co chtěl Pavel Korinťanům sdělit.

V evangeliu Ježíš popisuje poslední soud. Také zde bylo jeho poselství pro učedníky překvapivé. Vyzdviženi nejsou ti, kteří precizně dodržovali paragrafy Zákona. Vyzdviženi jsou ti, kteří ochotně pomohli těm, kteří pomoc potřebovali.

Je to tedy pomoc druhým, neboli skutky milosrdenství, které by měl věřící člověk konat. A možná by nás mohlo napadnout, jak to bude u posledního soudu s těmi, kteří v Boha nevěří. S těmi, kdo sice Boha nehledají, ale kteří se poctivě snaží žít podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Nepřísluší nám to hodnotit, ale zřejmě je Bůh při svém milosrdenství neodmítne. Takový člověk, ať už je věřící anebo, mohli bychom říci „svým způsobem věřící“, nebo také „anonymní křesťan“ totiž většinou nevidí jen sebe, ale dívá se na lidi, kteří jsou kolem něho. Vidí jejich radosti i bolesti, a říká si: „Co můžu pro ně udělat, jak jim můžu být nápomocný?“

A tak prosme Pána o to, abychom dokázali v jeho světle, v pravém světle, vidět jednak sebe samé, ale také lidi kolem sebe. Abychom dokázali konat tak, jak jsme to slyšeli v dnešním evangeliu. Jeden, možná méně známý světec jménem Tomáš Morus se modlil takto:„Pane Bože, dej mi poznat, co mohu změnit, a dej mi sílu to změnit. Dej mi poznat, co změnit nemohu, a dej mi sílu to přijmout. A prosím tě, dej mi milost, abych dobře poznal a rozlišil to první od toho druhého.“

otec Ladislav

Papež František 14. - 20. 11. 2020

(13. 11.)

Podání ruky umožňuje těm, kteří to dělají, zjistit, že jsme schopni dosáhnout věcí, které dávají životu smysl.

(12. 11.)

Velkorysost podporovaná v chudých, utěšující postižené, zmírňující utrpení, obnovuje důstojnost těch, kteří o ni byli připraveni. Je to podmínka pro plný lidský život.

(11. 11.)

Kdo se modlí, není nikdy sám. Ježíš nás totiž bere do svých modliteb, abychom se mohli modlit v něm a skrze něho. A toto je dílo Ducha svatého. Evangelium nás zve, abychom prosili Otce v Ježíšově jménu.

(11. 11.)

Dnes slavíme památku sv. Martina, biskupa z Tour, který vynikal evangelní láskou k chudým a k lidem na okraji společnosti. Jeho příklad nás učí, abychom byli stále odvážnější ve víře a stále štědřejší v lásce k bližním.

(10. 11.)

Společnost je obohacena o dialog mezi vědou a vírou, který otevírá nové horizonty myšlení. Vědecký pokrok by měl ve světle víry respektovat ústřední postavení člověka.

(9. 11.)

Dnes, v den svátku posvěcení Lateránské baziliky, mysleme na to, že Pán chce přebývat v srdci každého z nás. I když se od něho vzdálíme, stačí Pánu tři dny, aby v nás znovu postavil svůj chrám (srov. Jan 2, 19).

(8. 11.)

Víra, „která působí skrze lásku“ (Gal 5, 6), je tou jasnou lampou, se kterou můžeme vyjít z noci smrti a dosáhnout velkého svátku života.

(7. 11.)

Všichni můžeme dávat, aniž bychom na oplátku něco očekávali, můžeme konat dobro, aniž bychom to samé požadovali od osoby, které pomáháme. To je přesně to, co řekl Ježíš svým učedníkům: „Zdarma jste dostali, zdarma byste měli dávat.“ (Mt 10, 8).

Texty na 33. neděli v mezidobí

Bratři a sestry, 

V dnešním evangeliu se mluví o hřivnách. Z textu vyplývá, že to byla nějaká věc, která měla velkou cenu. Hřivna byla váhová jednotka, představující asi 36 kg stříbra. Takže měla i docela velkou hodnotu materiální. Slovo hřivna je přeložené z řečtiny, ze slova talanton, což připomíná české slovo talent, nadání. Chceme se zamýšlet nad těmi hřivnami neboli talenty. Nad dary, které jsme od Boha dostali. A také si uvědomit vděčnost i zodpovědnost za to, co nám bylo svěřeno.

Těmi pozemskými hřivnami je vlastně všechno, čím člověk na této zemi žije, tedy i život sám. Tento život je u každého člověka jiný. Někdo žije v blahobytu, někdo v chudobě, někdo je obklopen láskou blízkých, někdo je už od dětství opuštěný a nemilovaný, někdo má mnoho nadání, jiný ničím zvlášť nevyniká, někdo je zdravý a jiný se narodil nemocný, někdo žije v míru, jiný se narodil do války a tak bychom mohli pokračovat. Každý z nás je nějaký.

Podobenství o hřivnách nám chce říci, že vůbec nezáleží na tom, kolik a čeho kdo dostal. Všechno se odvíjí od toho, jak se svým životem naložíme. Odpověď pána v evangeliu byla stejná pro toho, který měl 5 hřiven i pro toho, který měl 2. Odlišná odpověď byla pro toho, který svou hřivnu zakopal. A proč ji vlastně zakopal? Bylo to ze strachu. Ten strach výrazně zasahoval do jeho života, úplně ho ochromoval. Bůh nám dal život proto, abychom jej žili, a ne proto, abychom jej zakopali. Bůh chce, abychom mu důvěřovali. Tomu služebníkovi, který hřivnu zakopal, právě tato důvěra chyběla. On nebyl schopen vidět hodnotu daru, který dostal a s nadějí očekávat to, co mu bylo nabízeno.

Strach je přímo v protikladu k důvěře. Někdy si to ani neuvědomujeme, ale strach nás neustále provází. Bojíme se, že přijdeme o majetek, máme strach z nemoci, z neúspěchu, z nepochopení. Ovládá nás spousta strachů a výsledkem toho může být nakonec i strach z Boha. Jenže Bůh je láska, tedy vztah, přátelství, a to všechno je se strachem neslučitelné. Jistě, že v tomto životě budeme vždy pociťovat nějakou nejistotu, zranitelnost nebo určité chvění. Avšak jediné, co nás z tohoto strachu může vyvést, je životní postoj naděje a důvěry v Boha, nasměrování na Něho.

A tak prosme za to, abychom dokázali být Bohu vděčni, za všechny dary, za všechny ty hřivny, které jsme od něho dostali a které stále dostáváme. Prosme za to, ať dokážeme tyto dary správně investovat, ať je dokážeme využít k dobrému.

otec Ladislav

Papež František 7. - 13. 11. 2020

(5. 11.)

Modlitba za zemřelé, v důvěře, že budou žít s Bohem, může být přínosem také pro nás. Vede nás k tomu, abychom měli pravdivý pohled na život; otevírá nás skutečné svobodě, protože nás připravuje na to, abychom vždy hledali věčné dobro.

(4. 11.)

Učme se od Ježíše Krista, mistra modlitby, že modlitba je především nasloucháním a setkáním s Bohem. Je to umění, které je třeba vytrvale praktikovat. Modlitba nám umožňuje vnímat, že všechno pochází od Boha a v něm má svůj cíl.

(2. 11.)

Dnes se modlíme za všechny naše zemřelé, zejména za oběti koronaviru: za ty, kteří zemřeli osamělí a bez láskyplné přítomnosti svých blízkých; a za všechny, kteří věnovali svůj život službě nemocným.  

(1. 11.)

Rozhodnout se pro chudobu, čistotu, milosrdenství; důvěřovat Bohu v chudobě v duchu i v utrpení; hledat spravedlnost a mír – to znamená plavat proti proudu. Všichni svatí a požehnaní šli touto cestou evangelia.

(1. 11.)

Každý svatý je poselstvím, které Duch svatý čerpá z bohatství Ježíše Krista a dává svému lidu.

Texty na 32. neděli v mezidobí

S blížícím se koncem liturgického roku přibývá také textů o Ježíšově příchodu na konci věků. Ani dnešek není výjimkou. Svatý Pavel píše Soluňanům, kteří jsou velice rozrušeni, protože věří, že druhý Ježíšův příchod nastane velice brzy. Nejsou si jisti, jestli ti, kdo zemřou, na tom budou stejně, jako ti, kdo se Ježíšova příchodu dožijí. Sv. Pavel se je snaží uklidnit, a možná nám to připadá, že jim vypráví něco, o čem není docela přesvědčen, že to tak skutečně bude.

Myslím však, že smyslem všech těch „obrazů“ o kterých Pavel mluvil, nebyl nějaký přesný popis toho, jak přesně bude příchod Páně probíhat. Spíše šlo o povzbuzení, které Soluňané v jejich situaci potřebovali slyšet. Závěr: „A pak už budeme s Pánem navždycky. Těšte se proto navzájem těmito slovy.“ Myslím, že důležitý je také úvod dnešního úryvku: „Netruchlete pro vaše zemřelé, tak jako ti, kdo nemají naději“. A jinde: „S nadějí očekávejte příchod našeho Pána, Ježíše Krista.“

Vzpomněl jsem si na jednu známou divadelní hru, která má název „Čekání na Godota“ a opírá se právě o motiv „čekání“. Všichni, kdo v této hře hrají, očekávají, že někdo přijde. Právě na to jsou všichni zaměřeni. Jenže ten, na koho čekají, pořád nepřichází. A celá hra končí tím, že ten dotyčný nakonec nepřijde. A to je právě docela smutné, ba beznadějné, na rozdíl od toho, co nám sděluje svatý Pavel.

Naděje nejen Pavlových současníků, ale také nás spočívá v tom, že věříme v Ježíšův příchod. A dokonce to nemusí být jenom ten očekávaný příchod na konci věků. Věříme, že Ježíš k nám přichází už v tomto čase. Přichází do všech našich starostí, strachů, smutků, a chce nás těšit, posilovat, a vést směrem k věčnosti už zde na zemi. Jak to ostatně slíbil: „Hle, já jsem s vámi, po všechny dny, až do konce světa.“

Papež František 1. - 6. 11. 2020

(30. 10.)

Ježíš nás vyzývá, abychom odložili každý rozdíl, a postavili se tváří v tvář k utrpení každého člověka.

(28. 10.)

„Ty jsi můj milovaný syn“ (Lk 3, 22). Tato jednoduchá věta nám dává tušit tajemství Ježíše a jeho srdce vždy obráceného k Otci. Ježíš nám dal vlastní modlitbu, tj. jeho láskyplný rozhovor s Otcem.

(27. 10.)

Kdo miluje, má jistotu, že se neztratí nic z toho, co s láskou vykonal, že se neztratí žádný skutek lásky k Bohu, žádné velkorysé úsilí ani bolestná trpělivost. To vše působí ve světě jako oživující síla.

(26. 10.)

Vstřícnost nás osvobozuje od krutosti, která někdy proniká do mezilidských vztahů, od starostí, které nám brání myslet na druhé, od roztěkanosti, která ignoruje, že i ostatní mají právo být šťastní.

(25. 10.)

Láska k Bohu, která není vyjádřena láskou k bližnímu, není žádná opravdová láska; a stejně tak není žádná opravdová láska k bližnímu ta, která neoživuje vztah s Bohem.

Bratři a sestry, 

dnes máme Slavnost všech svatých a zítra Památku zemřelých.

Jsou to pro nás dny vzpomínek, modliteb a také odpuštění.

Připomínáme si jednak známé světce, naše patrony a zastánce, ale hlavně vzory chování a jednání.

Nemusí však jít jen o "kanonizované" světce, snad každý z nás by si dokázal vzpomenout na někoho,

kdo byl pro něj za svého života inspirací.

Také vzpomínáme na všechny naše blízké zemřelé, a pokud jsme jim třeba zapomněli něco odpustit,

můžeme tak učinit právě v těchto dnech.

Dnešní promluvu už jste možná slyšeli (bylo to před dvěma lety; schválně, kdo z Vás si vzpomene :)),

a vlastně jsem na ní nic neměnil, stále mě ten zmiňovaný film oslovuje. 

Mši svatou za + farníky budu slavit soukromě v pondělí v 16 hodin, můžete se na dálku připojit modlitbou. 

Jinak jsem stále k dispozici na 723 362 563. 

otec Ladislav 

Texty na Slavnost Všech Svatých

Prožíváme dušičkový týden, vzpomínáme na naše blízké zemřelé a modlíme se za ně. Hlavním dnem tohoto období je podle liturgického kalendáře Památka všech věrných zemřelých, což bude zítra (v pondělí).

Přemýšlel jsem nad tím, co je vlastně podstatou této památky. Pomohly mi k tomu mé neteře, které mě upozornily na jeden animovaný film. Jeho název je Coco (čti koko), což je jméno jedné z hlavních postav filmu. Film se odehrává v Mexiku, kde se každoročně velkolepě slaví Den zemřelých (Dia de muertes). Mexičané věří, že v tento den přicházejí jejich blízcí zemřelí z říše mrtvých na svět a oni se s nimi můžou setkat. Nedílnou součástí je v každé domácnosti bohatě zdobený oltář, obložený zejména jídlem, které měli zemřelí rádi a také předměty, které jim zemřelé připomínají. Na vrchol oltáře pak umisťují jejich fotky.

Hlavním hrdinou filmu je chlapec Miguel, který se chce stát slavným zpěvákem a kytaristou a ocitne se v říši zemřelých. Tam poté objevuje různá tajemství a rodinné vazby. Nechci prozradit hlavní zápletku tohoto filmu, který je docela akční a efektní, ale myslím, že to není jeho podstatou. Tou je podle mne právě vzpomínka na zemřelé.

Vždy v den zemřelých přecházejí zemřelí do říše živých přes jakousi vrátnici, kde vrátná zjišťuje, jestli někdo jejich fotku umístil doma na oltáři a tudíž na ně vzpomíná. Pokud ne, nejsou do říše živých vpuštěni. Těm, na které všichni zapomněli, hrozí, že se i z říše mrtvých definitivně vypaří. Toto hrozí právě Miguelovu pradědečkovi, který své ženě kdysi ublížil tím, že odešel z domu a nechal ji samotnou s malou dcerkou (Miguelovou babičkou). Miguel se v říši mrtvých se svým pradědečkem setká a dělá všechno pro to, aby si na něj jeho dcera vzpomněla, a on aby se z říše mrtvých nevypařil. Příběh končí, jak jinak, happyendem. Celý film pak provází píseň „Remeber me“ (vzpomínej na mne).

My se v dušičkovém týdnu modlíme za duše zemřelých, chceme jim pomáhat z očistce a vyprošovat Boží milosrdenství. Myslím však, že tím hlavním jsou vzpomínky na naše zemřelé, často spojené s odpuštěním. Důležité je, aby se zemřelí z našich vzpomínek nevypařili. A naše vzpomínky na ně můžou být také modlitbami.  

Papež František 24. - 30. 10. 2020  

(23. 10.)

Ten, kdo nepraktikuje bratrskou nezištnost, dělá ze svého života náročný podnik. Počítá, co dává, a co na oplátku dostává. Ale Bůh dává zdarma, ano, „nechává slunci vycházet pro zlé i dobré“ (Mt 5, 45).

(21. 10.)

Modlitba je středem života. Kdekoli se modlíme, tam mají bratři a sestry význam. Kdo se modlí k Bohu, miluje také Boží děti. Kdo ctí Boha, váží si také lidí.

(20. 10.)

„Dost“! Říká Ježíš, když mu učedníci před jeho utrpením ukazují dva meče. Toto Ježíšovo „dost“! přečká staletí a dnes nás důrazně nabádá: „Dost mečů, zbraní, násilí“!

(20. 10.)

Evangelium „spasím se sám“ není evangeliem spásy. Je to falešné evangelium, které vnucuje kříž ostatním. Pravé evangelium oproti tomu bere kříže druhých na vlastní ramena.

(18. 10.)

Příslušnost ke Kristu a výsledný životní styl neoddělují věřícího od světa. Spíše ho činí protagonistou služby poskytované z lásky ke společnému dobru.

(17. 10.)

Musíme zaměřit své povědomí na to, že problémy naší doby budeme řešit buď společně, nebo vůbec: chudoba, úpadek a utrpení části Země jsou živnou půdou pro problémy, které nakonec ovlivní celou planetu.

Texty na 30. neděli v mezidobí

Když se zamyslíme nad dnešními texty, a budeme se snažit najít společné téma, asi by nás napadlo, že je to „přikázání“.  Napadá mě však ještě jedno téma, a sice „dávat dobrý příklad“. Farizeové, jako ostatně téměř vždy, se snaží Ježíše nachytat, a ptají se ho, které je nejdůležitější přikázání. Byla to léčka, protože pro farizeje byla všechna přikázání stejně důležitá. Kdyby Ježíš uvedl jakékoliv, byla by to podle nich špatná odpověď. Ježíš však nevybírá žádné jednotlivé přikázání, ale vrací farizeje k samému základu.

K tomu, kdy se Bůh představil Mojžíšovi slovy: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh“. A pokračoval: Miluj Hospodina, svého Boha, a bližního jako sám sebe.“ Toto je základ, a pokud by na něm farizeové nestavěli, celá jejich propracovaná stavba všech příkazů a zákazů by se zřítila jako domeček z karet. U těchto základů můžeme začít také my. Na lásce k Bohu a k bližnímu můžeme budovat celou stavbu našeho života.

A když bychom se snažili najít rozdíl mezi Ježíšem a farizeji, našli bychom toho určitě více. Myslím však, že jeden z nejvýraznějších rozdílů by mohl být ten, že farizeové přikazovali a zakazovali, zatímco Ježíš dával všem dobrý příklad.

A právě toto téma najdeme v dnešním úryvku z Pavlova listu Soluňanům. Sv. Pavel píše: „Bratři, vy víte, jak jsme se chovali mezi vámi. A vy jste se snažili napodobovat nás i Pána, a přijali jste nauku v mnohém soužení i s radostí Ducha svatého, takže jste se stali pro všechny vzorem…“

A když bychom to „přikazovat a zakazovat“ vs. „dávat dobrý příklad“ chtěli promítnout do současnosti, stačí si vzpomenout, co jsme zažili v uplynulém týdnu…

Zaměřme se však raději na sebe. Mějme Ježíše za vzor, a snažme se dávat druhým dobrý příklad. Kéž se nám to s Boží pomocí daří!

Papež František 17. - 23. 10. 2020