Aktuality

Texty na 33. neděli v mezidobí

Bratři a sestry, 

V dnešním evangeliu se mluví o hřivnách. Z textu vyplývá, že to byla nějaká věc, která měla velkou cenu. Hřivna byla váhová jednotka, představující asi 36 kg stříbra. Takže měla i docela velkou hodnotu materiální. Slovo hřivna je přeložené z řečtiny, ze slova talanton, což připomíná české slovo talent, nadání. Chceme se zamýšlet nad těmi hřivnami neboli talenty. Nad dary, které jsme od Boha dostali. A také si uvědomit vděčnost i zodpovědnost za to, co nám bylo svěřeno.

Těmi pozemskými hřivnami je vlastně všechno, čím člověk na této zemi žije, tedy i život sám. Tento život je u každého člověka jiný. Někdo žije v blahobytu, někdo v chudobě, někdo je obklopen láskou blízkých, někdo je už od dětství opuštěný a nemilovaný, někdo má mnoho nadání, jiný ničím zvlášť nevyniká, někdo je zdravý a jiný se narodil nemocný, někdo žije v míru, jiný se narodil do války a tak bychom mohli pokračovat. Každý z nás je nějaký.

Podobenství o hřivnách nám chce říci, že vůbec nezáleží na tom, kolik a čeho kdo dostal. Všechno se odvíjí od toho, jak se svým životem naložíme. Odpověď pána v evangeliu byla stejná pro toho, který měl 5 hřiven i pro toho, který měl 2. Odlišná odpověď byla pro toho, který svou hřivnu zakopal. A proč ji vlastně zakopal? Bylo to ze strachu. Ten strach výrazně zasahoval do jeho života, úplně ho ochromoval. Bůh nám dal život proto, abychom jej žili, a ne proto, abychom jej zakopali. Bůh chce, abychom mu důvěřovali. Tomu služebníkovi, který hřivnu zakopal, právě tato důvěra chyběla. On nebyl schopen vidět hodnotu daru, který dostal a s nadějí očekávat to, co mu bylo nabízeno.

Strach je přímo v protikladu k důvěře. Někdy si to ani neuvědomujeme, ale strach nás neustále provází. Bojíme se, že přijdeme o majetek, máme strach z nemoci, z neúspěchu, z nepochopení. Ovládá nás spousta strachů a výsledkem toho může být nakonec i strach z Boha. Jenže Bůh je láska, tedy vztah, přátelství, a to všechno je se strachem neslučitelné. Jistě, že v tomto životě budeme vždy pociťovat nějakou nejistotu, zranitelnost nebo určité chvění. Avšak jediné, co nás z tohoto strachu může vyvést, je životní postoj naděje a důvěry v Boha, nasměrování na Něho.

A tak prosme za to, abychom dokázali být Bohu vděčni, za všechny dary, za všechny ty hřivny, které jsme od něho dostali a které stále dostáváme. Prosme za to, ať dokážeme tyto dary správně investovat, ať je dokážeme využít k dobrému.

otec Ladislav

Papež František 7. - 13. 11. 2020

(5. 11.)

Modlitba za zemřelé, v důvěře, že budou žít s Bohem, může být přínosem také pro nás. Vede nás k tomu, abychom měli pravdivý pohled na život; otevírá nás skutečné svobodě, protože nás připravuje na to, abychom vždy hledali věčné dobro.

(4. 11.)

Učme se od Ježíše Krista, mistra modlitby, že modlitba je především nasloucháním a setkáním s Bohem. Je to umění, které je třeba vytrvale praktikovat. Modlitba nám umožňuje vnímat, že všechno pochází od Boha a v něm má svůj cíl.

(2. 11.)

Dnes se modlíme za všechny naše zemřelé, zejména za oběti koronaviru: za ty, kteří zemřeli osamělí a bez láskyplné přítomnosti svých blízkých; a za všechny, kteří věnovali svůj život službě nemocným.  

(1. 11.)

Rozhodnout se pro chudobu, čistotu, milosrdenství; důvěřovat Bohu v chudobě v duchu i v utrpení; hledat spravedlnost a mír – to znamená plavat proti proudu. Všichni svatí a požehnaní šli touto cestou evangelia.

(1. 11.)

Každý svatý je poselstvím, které Duch svatý čerpá z bohatství Ježíše Krista a dává svému lidu.

Texty na 32. neděli v mezidobí

S blížícím se koncem liturgického roku přibývá také textů o Ježíšově příchodu na konci věků. Ani dnešek není výjimkou. Svatý Pavel píše Soluňanům, kteří jsou velice rozrušeni, protože věří, že druhý Ježíšův příchod nastane velice brzy. Nejsou si jisti, jestli ti, kdo zemřou, na tom budou stejně, jako ti, kdo se Ježíšova příchodu dožijí. Sv. Pavel se je snaží uklidnit, a možná nám to připadá, že jim vypráví něco, o čem není docela přesvědčen, že to tak skutečně bude.

Myslím však, že smyslem všech těch „obrazů“ o kterých Pavel mluvil, nebyl nějaký přesný popis toho, jak přesně bude příchod Páně probíhat. Spíše šlo o povzbuzení, které Soluňané v jejich situaci potřebovali slyšet. Závěr: „A pak už budeme s Pánem navždycky. Těšte se proto navzájem těmito slovy.“ Myslím, že důležitý je také úvod dnešního úryvku: „Netruchlete pro vaše zemřelé, tak jako ti, kdo nemají naději“. A jinde: „S nadějí očekávejte příchod našeho Pána, Ježíše Krista.“

Vzpomněl jsem si na jednu známou divadelní hru, která má název „Čekání na Godota“ a opírá se právě o motiv „čekání“. Všichni, kdo v této hře hrají, očekávají, že někdo přijde. Právě na to jsou všichni zaměřeni. Jenže ten, na koho čekají, pořád nepřichází. A celá hra končí tím, že ten dotyčný nakonec nepřijde. A to je právě docela smutné, ba beznadějné, na rozdíl od toho, co nám sděluje svatý Pavel.

Naděje nejen Pavlových současníků, ale také nás spočívá v tom, že věříme v Ježíšův příchod. A dokonce to nemusí být jenom ten očekávaný příchod na konci věků. Věříme, že Ježíš k nám přichází už v tomto čase. Přichází do všech našich starostí, strachů, smutků, a chce nás těšit, posilovat, a vést směrem k věčnosti už zde na zemi. Jak to ostatně slíbil: „Hle, já jsem s vámi, po všechny dny, až do konce světa.“

Papež František 1. - 6. 11. 2020

(30. 10.)

Ježíš nás vyzývá, abychom odložili každý rozdíl, a postavili se tváří v tvář k utrpení každého člověka.

(28. 10.)

„Ty jsi můj milovaný syn“ (Lk 3, 22). Tato jednoduchá věta nám dává tušit tajemství Ježíše a jeho srdce vždy obráceného k Otci. Ježíš nám dal vlastní modlitbu, tj. jeho láskyplný rozhovor s Otcem.

(27. 10.)

Kdo miluje, má jistotu, že se neztratí nic z toho, co s láskou vykonal, že se neztratí žádný skutek lásky k Bohu, žádné velkorysé úsilí ani bolestná trpělivost. To vše působí ve světě jako oživující síla.

(26. 10.)

Vstřícnost nás osvobozuje od krutosti, která někdy proniká do mezilidských vztahů, od starostí, které nám brání myslet na druhé, od roztěkanosti, která ignoruje, že i ostatní mají právo být šťastní.

(25. 10.)

Láska k Bohu, která není vyjádřena láskou k bližnímu, není žádná opravdová láska; a stejně tak není žádná opravdová láska k bližnímu ta, která neoživuje vztah s Bohem.

Bratři a sestry, 

dnes máme Slavnost všech svatých a zítra Památku zemřelých.

Jsou to pro nás dny vzpomínek, modliteb a také odpuštění.

Připomínáme si jednak známé světce, naše patrony a zastánce, ale hlavně vzory chování a jednání.

Nemusí však jít jen o "kanonizované" světce, snad každý z nás by si dokázal vzpomenout na někoho,

kdo byl pro něj za svého života inspirací.

Také vzpomínáme na všechny naše blízké zemřelé, a pokud jsme jim třeba zapomněli něco odpustit,

můžeme tak učinit právě v těchto dnech.

Dnešní promluvu už jste možná slyšeli (bylo to před dvěma lety; schválně, kdo z Vás si vzpomene :)),

a vlastně jsem na ní nic neměnil, stále mě ten zmiňovaný film oslovuje. 

Mši svatou za + farníky budu slavit soukromě v pondělí v 16 hodin, můžete se na dálku připojit modlitbou. 

Jinak jsem stále k dispozici na 723 362 563. 

otec Ladislav 

Texty na Slavnost Všech Svatých

Prožíváme dušičkový týden, vzpomínáme na naše blízké zemřelé a modlíme se za ně. Hlavním dnem tohoto období je podle liturgického kalendáře Památka všech věrných zemřelých, což bude zítra (v pondělí).

Přemýšlel jsem nad tím, co je vlastně podstatou této památky. Pomohly mi k tomu mé neteře, které mě upozornily na jeden animovaný film. Jeho název je Coco (čti koko), což je jméno jedné z hlavních postav filmu. Film se odehrává v Mexiku, kde se každoročně velkolepě slaví Den zemřelých (Dia de muertes). Mexičané věří, že v tento den přicházejí jejich blízcí zemřelí z říše mrtvých na svět a oni se s nimi můžou setkat. Nedílnou součástí je v každé domácnosti bohatě zdobený oltář, obložený zejména jídlem, které měli zemřelí rádi a také předměty, které jim zemřelé připomínají. Na vrchol oltáře pak umisťují jejich fotky.

Hlavním hrdinou filmu je chlapec Miguel, který se chce stát slavným zpěvákem a kytaristou a ocitne se v říši zemřelých. Tam poté objevuje různá tajemství a rodinné vazby. Nechci prozradit hlavní zápletku tohoto filmu, který je docela akční a efektní, ale myslím, že to není jeho podstatou. Tou je podle mne právě vzpomínka na zemřelé.

Vždy v den zemřelých přecházejí zemřelí do říše živých přes jakousi vrátnici, kde vrátná zjišťuje, jestli někdo jejich fotku umístil doma na oltáři a tudíž na ně vzpomíná. Pokud ne, nejsou do říše živých vpuštěni. Těm, na které všichni zapomněli, hrozí, že se i z říše mrtvých definitivně vypaří. Toto hrozí právě Miguelovu pradědečkovi, který své ženě kdysi ublížil tím, že odešel z domu a nechal ji samotnou s malou dcerkou (Miguelovou babičkou). Miguel se v říši mrtvých se svým pradědečkem setká a dělá všechno pro to, aby si na něj jeho dcera vzpomněla, a on aby se z říše mrtvých nevypařil. Příběh končí, jak jinak, happyendem. Celý film pak provází píseň „Remeber me“ (vzpomínej na mne).

My se v dušičkovém týdnu modlíme za duše zemřelých, chceme jim pomáhat z očistce a vyprošovat Boží milosrdenství. Myslím však, že tím hlavním jsou vzpomínky na naše zemřelé, často spojené s odpuštěním. Důležité je, aby se zemřelí z našich vzpomínek nevypařili. A naše vzpomínky na ně můžou být také modlitbami.  

Papež František 24. - 30. 10. 2020  

(23. 10.)

Ten, kdo nepraktikuje bratrskou nezištnost, dělá ze svého života náročný podnik. Počítá, co dává, a co na oplátku dostává. Ale Bůh dává zdarma, ano, „nechává slunci vycházet pro zlé i dobré“ (Mt 5, 45).

(21. 10.)

Modlitba je středem života. Kdekoli se modlíme, tam mají bratři a sestry význam. Kdo se modlí k Bohu, miluje také Boží děti. Kdo ctí Boha, váží si také lidí.

(20. 10.)

„Dost“! Říká Ježíš, když mu učedníci před jeho utrpením ukazují dva meče. Toto Ježíšovo „dost“! přečká staletí a dnes nás důrazně nabádá: „Dost mečů, zbraní, násilí“!

(20. 10.)

Evangelium „spasím se sám“ není evangeliem spásy. Je to falešné evangelium, které vnucuje kříž ostatním. Pravé evangelium oproti tomu bere kříže druhých na vlastní ramena.

(18. 10.)

Příslušnost ke Kristu a výsledný životní styl neoddělují věřícího od světa. Spíše ho činí protagonistou služby poskytované z lásky ke společnému dobru.

(17. 10.)

Musíme zaměřit své povědomí na to, že problémy naší doby budeme řešit buď společně, nebo vůbec: chudoba, úpadek a utrpení části Země jsou živnou půdou pro problémy, které nakonec ovlivní celou planetu.

Texty na 30. neděli v mezidobí

Když se zamyslíme nad dnešními texty, a budeme se snažit najít společné téma, asi by nás napadlo, že je to „přikázání“.  Napadá mě však ještě jedno téma, a sice „dávat dobrý příklad“. Farizeové, jako ostatně téměř vždy, se snaží Ježíše nachytat, a ptají se ho, které je nejdůležitější přikázání. Byla to léčka, protože pro farizeje byla všechna přikázání stejně důležitá. Kdyby Ježíš uvedl jakékoliv, byla by to podle nich špatná odpověď. Ježíš však nevybírá žádné jednotlivé přikázání, ale vrací farizeje k samému základu.

K tomu, kdy se Bůh představil Mojžíšovi slovy: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh“. A pokračoval: Miluj Hospodina, svého Boha, a bližního jako sám sebe.“ Toto je základ, a pokud by na něm farizeové nestavěli, celá jejich propracovaná stavba všech příkazů a zákazů by se zřítila jako domeček z karet. U těchto základů můžeme začít také my. Na lásce k Bohu a k bližnímu můžeme budovat celou stavbu našeho života.

A když bychom se snažili najít rozdíl mezi Ježíšem a farizeji, našli bychom toho určitě více. Myslím však, že jeden z nejvýraznějších rozdílů by mohl být ten, že farizeové přikazovali a zakazovali, zatímco Ježíš dával všem dobrý příklad.

A právě toto téma najdeme v dnešním úryvku z Pavlova listu Soluňanům. Sv. Pavel píše: „Bratři, vy víte, jak jsme se chovali mezi vámi. A vy jste se snažili napodobovat nás i Pána, a přijali jste nauku v mnohém soužení i s radostí Ducha svatého, takže jste se stali pro všechny vzorem…“

A když bychom to „přikazovat a zakazovat“ vs. „dávat dobrý příklad“ chtěli promítnout do současnosti, stačí si vzpomenout, co jsme zažili v uplynulém týdnu…

Zaměřme se však raději na sebe. Mějme Ježíše za vzor, a snažme se dávat druhým dobrý příklad. Kéž se nám to s Boží pomocí daří!

Papež František 17. - 23. 10. 2020

(15. 10.)

Dnes slavíme sv. Terezii od Ježíše, učitelku modlitby. Učí nás, že modlitba je výrazem přátelství s Pánem, který nás stále miluje. S Bohem nás nic nemůže vyrušit ani vyděsit, protože „Bůh sám stačí“.

(14. 10.)

V modlitbě vložme své starosti a problémy do Božích rukou a věřme, že nás vyslyší. Neboť on ví, co potřebujeme, a dá nám, co je pro nás dobré.

(13. 10.)

Něha je láska, která se stává blízkou a konkrétní. Je to hnutí, které vychází ze srdce, a zasahuje oči, uši a ruce. Něha je cestou, kterou prošli nejodvážnější muži a ženy.

(12. 10.)

Nestačí přijmout pozvání následovat Pána. Člověk musí být také připraven na cestu obrácení, která mění srdce. Šat milosrdenství, které nám Bůh neustále nabízí, je nezištným darem jeho milosti.

(11. 10.)

Navzdory všem vnějším zdáním je každý nekonečně svatý a zaslouží si naši lásku a oddanost. Pokud se mi tedy podaří zlepšit život byť jedinému člověku, má mé nasazení smysl.

(11. 10.)

Plnosti dosahujeme tehdy, když boříme zdi a naplňujeme naše srdce tvářemi a jmény.

(10. 10.)

Každý člověk má právo žít důstojně a plně se rozvíjet, i když se narodil nebo vyrůstal s omezeními; jeho nesmírná lidská důstojnost není založena na okolnostech, ale na hodnotě jeho bytí. 

(10. 10.)

Všichni křesťané a lidé dobré vůle jsou dnes povoláni bojovat nejen za zrušení trestu smrti, ale také za zlepšení životních podmínek ve věznicích a respektování lidské důstojnosti osob zbavených svobody.

Bratři a sestry, 

všechny Vás zdravím aspoň takto, když se teď nemůžeme setkávat při mších svatých. 

Zveřejňuji zde texty na neděli, vlastní promluvu a také tweety papeže Františka. 

Jsem k dispozici na tel. 723 362 563. 

Držte se (Boží ruky) :). 

otec Ladislav

Texty na 29. neděli v mezidobí

Ježíš odpovídá na otázku farizejů, zda platit nebo neplatit daň císaři. A ta odpověď opravdu nebyla jednoduchá. V Ježíšově době bylo území dnešní Palestiny pod nadvládou Římanů. A Židé museli Římanům platit daně, což se jim samozřejmě nelíbilo. Vznikaly tak různé skupiny, které se snažily proti okupantům bojovat, ale jejich snahy byly vždy potlačeny. Asi nejznámější z těchto povstalců byli tzv. Zelóti, jejichž výboje vyvrcholily v Židovské válce v letech 67-70 po Kristu. Židé byli v této válce poraženi a Jeruzalémský chrám rozbořen.  

V tomto historickém kontextu můžeme vnímat právě tu záludnost otázky ze strany farizeů: kdyby totiž Ježíš řekl: „neplaťte daň“, pak by jej obžalovali u Římanů jako vzbouřence; kdyby naopak řekl: „plaťte daně“, pak by mohli rozšířit mezi lidmi, že je vlastně kolaborant s okupační mocností.

Ježíš však odpovídá: „Co je císařovo, dávejte císaři, a co je Boží, dávejte Bohu“.

Minulou neděli jsem mluvil o tom, že když dostaneme nějaká nařízení od světské moci, tak pokud nechceme být zrovna rebely, tak se snažíme ta nařízení plnit. To však neznamená, že se s těmi nařízeními musíme vnitřně ztotožnit. Myslím, že totéž můžeme vidět v dnešním evangelním úryvku. Císaři plaťte daně, protože je to nařízeno. S láskou však k němu přilnete jen těžko. Co je Boží, dávejte Bohu. Pokud jste zakusili, že je Bůh dobrý, toužíte k němu s láskou přilnout.

Svatý Pavel a jeho druzi v závěru dnešního úryvku píší Soluňanům: „Když jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno projevy moci, činností Ducha svatého a hlubokým přesvědčením.“ Jinými slovy, nejen jejich slova, ale i činy vzbuzovaly důvěru. A právě jen k tomu, komu důvěřujeme, kdo nás dokáže přesvědčit nejen svými slovy, ale i činy, jenom k tomu můžeme s láskou přilnout. 

Papež František 10. - 16. 10. 2020

Bratři a sestry, 

vzhledem k tomu, že vláda opět změnila nařízení (účast max. 6 osob), nebudou se za těchto okolností konat mše svaté ani ve všední dny. Zadané intence odsloužím při soukromých bohoslužbách.

Mše svaté můžete sledovat např. na TV Noe nebo na různých webech.

Na těchto stránkách budu zveřejňovat nedělní promluvy.

K dispozici budu na tel. 723 362 563. 

Jsem s Vámi. 

otec Ladislav