„Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!“ (Mk 1, 15).
Těmito větami je výstižně shrnuto to, oč Ježíš usiloval. Řecké slovo „Basileia“ znamená „království“, „říše“, nebo možná výstižněji také „panování“, „vláda“ Boží. V Matoušově evangeliu (Matouš psal převážně pro Židy, kteří Boží jméno přímo nevyslovovali) se uvádí „království nebeské“.
1, „Boží panování“ v Ježíšově podání neznamená od stvoření danou, stále trvající vládu nad světem. Naopak znamená definitivní vládu Boží na konci časů, která se jako událost „přiblížila“, „vzniká“, „přichází“. Ježíšův výklad vyplývá z dobového rámce jeho zvěstování. Ježíš navazuje na Jana Křtitele, který se zasazoval o pokání a křest, dále na mesiánské očekávání židovského národa. V „Kázání na hoře“ uvádí Ježíš radikální mravní požadavky, které jsou podmínkou pro vstup do Božího království na konci věků. Ježíšovo poselství zní velmi naléhavě. „Naplnil se čas a království Boží se přiblížilo!“ (Mk 1, 15).
2, „Boží panování“ se nevyskytuje v Ježíšově zvěstování (na rozdíl od učitelů Zákona), jako něco, co lze věrným plněním Zákona vybudovat nebo přivodit. Naopak se jeví jako mocný, svobodný čin Boha samého. Nikdo nemůže pozvat sám sebe do Božího království. Otec zve. On je ten, kdo dává růst, ten, kdo vládne. Člověk svými modlitbami a činy usiluje o Boží království: „Přijď království Tvé“. Nemůže ho však svou vlastní vůlí dobýt, může je pouze přijmout: „Jestliže nebudete jako děti, do nebeského království nevejdete“. Vstup do Božího království není lidským dílem, je dílem Božím: „Přiblížilo se Boží království“ (Mk 1, 15).
3, „Boží panování“ pro Ježíše – na rozdíl od těch, kteří očekávali mesiáše, který je osvobodí od římské nadvlády – znamená vládu čistě náboženskou. Stále znovu Ježíš odmítá nepochopení svého národa a také svých učedníků, že nepřišel, aby Izrael osvobodil od cizí nadvlády, zachránil z nouze a obnovil jeho pozemské království. Všechna úžasná pozemská očekávání, usilování o čestná místa, či jakýkoli násilný postup Ježíš odmítá. Petra kvůli nepochopení Ježíšovy cesty důrazně napomíná. Ježíš je v popisování Božího království celkem zdrženlivý. „Příchod Božího království nelze pozorovat“, „Otec sám zná hodinu“. Soud, vzkříšení mrtvých a budoucí slávu Ježíš nepopisuje. Scény jako hostina nemají být chápány jako skutečný popis království Božího, ale jako zdůraznění skutečnosti Božího panování; nikoli skvělá hostina, ale společenství s Bohem a bližními stojí v popředí. Všechny jednotlivosti Božího království nejsou až tak podstatné, až na jednu: Bůh sám bude vládnout. Království tedy nemusíme chápat jako místní království (ovládanou oblast), ale jako královské panování (královskou vládu).
Proč tedy Ježíšovo zvěstování okouzluje čistotou, ryzostí a srozumitelností, a přesto je většina lidí (zvláště jeho nábožensko – politického vedení) odmítá? Jím zvěstované panování Boží není královstvím politické moci a pozemských statků. Je královstvím Božím, které předpokládá vnitřní proměnu a víru: „Královská vláda Boží se přiblížila; obraťte se a věřte evangeliu“ (Mk 1, 15).
4, „Boží panování“ není pro Ježíše – jako pro jeho mnohé současníky – pomstychtivý soud nad hříšníky a bezbožníky; spíše je spásnou událostí pro hříšníky. Ježíšova výzva k obrácení nevychází, jako u Jana Křtitele, z Božího hněvu. Vychází z Boží milosti. Ježíšovo poselství o Božím panování není poselstvím o hrozbě a zkáze. Je poselstvím o spáse, radosti a míru. Evangelium znamená „dobrá zpráva“ nebo „radostná zvěst“. Ve Starém zákoně najdeme zmínku v Iz 52, 7: „Jak je krásné, když po horách jdou nohy posla, který přináší pokoj, nese radostnou zvěst a ohlašuje spásu. Jenž říká Siónu: Tvůj Bůh kraluje.“ Toto evangelium se nevztahuje jen na bohaté a mocné. Vztahuje se – jak je rozvedeno v Kázání na hoře – na chudé, trpící a opovrhované. Nevztahuje se jen na spravedlivé a zbožné. Vztahuje se – a to zvláště – na hříšníky a bezbožné. Nad tím se pohoršují „spravedliví“ a „bohabojní“: Ježíš se stýká právě s notorickými hříšníky, samaritány, celníky a nevěstkami. Napomenutí a hrozby sice nechybí, ale neslouží samy sobě. Poukazují na poskytnutí milosti před soudem. Všem se oznamuje Boží milost, milosrdenství a odpuštění, Ježíšovými činy blíže zprostředkované: zjevení Boží lásky k hříšníkům se stane znamením přicházejícího Božího panování.
Proč je tedy zvěstování Boží vlády tak jedinečným způsobem dobrou zprávou? Protože Boží spáse se týká každého, i hříšného člověka, pod jednou podmínkou: „obraťte se a věřte evangeliu (Mk 1, 15).
5, Zvěstování „Božího kralování“ skrze Ježíše neočekává od člověka dodržování nového, vylepšeného morálního zákona. Spíše vyžaduje od člověka radikální rozhodnutí pro Boha. Ježíš staví každého před radikální rozhodnutí, komu chce náležet: Bohu nebo statkům tohoto světa. Vzhledem k přicházejícímu Božímu království se jeví svět a jeho statky negativně: Svět si vede špatně, lidé jsou zlí. A přece platí: svět zůstává Božím stvořením, lidé zůstávají Božími dětmi! Od zloby světa a lidí se má člověk, který se podřizuje přicházejícímu kralování Božímu, pomocí obrácení odvrátit. Ale současně se má světu a lidem samotným novým způsobem, v lásce, věnovat. Ježíš nevyzývá k nějakému asketickému vyčlenění ze světa. On nezaložil žádný klášter. Člověk se má ve světě a vzhledem k lidem řídit radikální poslušností vůči Boží vůli. Nejde jen o zákonem předepsané vnějškové jednání. Jde o vnitřní postoj a smýšlení. Člověk nemá opouštět svět, ale bez ohledu na svět být připravený. Připravený na co? Připravený naplnit Boží vůli, a právě tak očekávat Boží kralování: „Kdo naplňuje Boží vůli, ten je můj bratr, má sestra i má matka“. A co vyžaduje Boží vůle? Nejen negativní odřeknutí se světa, ale i pozitivní oddanost; nejen naplnění nepřehledného počtu přikázání, ale vlastně jen jednoho jediného: lásky. Zatímco Kázání na hoře a jiné odpovídající Ježíšovy výroky rozvíjejí a vysvětlují Boží kralování rozmanitým způsobem, tato výzva naopak shrnuje důraz na lásku k Bohu a k bližnímu s geniální jednoduchostí. Ježíš v podstatě nezformuloval ani žádné nové zákony, ani nenastolil nové jednotlivé předpisy. Záleží mu na jednom velkém a konkrétním požadavku, který dokáže obsáhnout bez omezení celý život člověka, a přece se vztahuje přesně ke každému jednotlivému případu. „Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: Miluj svého bližního, jak sám sebe. Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci“ (Mt 22, 37-40).
Kdo je tedy připravený na kralování Boží? Ten, kdo je ve světě oproštěný od všeho světského zotročování a kdykoli ochotný přijmout Boha a jeho výzvu, tak jak se s ní setkává ve svém bližním, ve všedním dnu na tomto světě.
O toto vše tedy jde ve změně smýšlení (Mk 1, 15), které od člověka vyžaduje ohlášení Božího kralování: nejedná se tu o vnější pokání se vším všudy. Jedná se o vnitřní a radikální obrat a návrat celého člověka k Bohu.
Co je tedy nepostradatelnou základní podmínkou, aby člověk mohl vejít do přicházejícího Božího království? „Obraťte se, a věřte evangeliu“. (Mk 1, 15).
