Aktuality

(12. 6.)

Když se Ježíš nad námi smilovává, přináší odpuštění a něžnou lásku, potom se také naše srdce stává kousek po kousku trpělivější, velkorysejší a milosrdnější.

(11. 6.)

Ježíš přijímá hříšníky a jí s nimi. To se děje s námi, při každé mši, v každém kostele; Ježíš se těší, že nás může přijmout k jeho stolu, kde se za nás vydává.

(10. 6.)

V momentech temnoty, hříchu, nejistoty je vždy možné se setkat s Bohem. Nemusíme se bát, protože Bůh promění naše srdce, a požehná nám, pokud se jím proměnit necháme.

(9. 6.)

Na to, bychom vyšli ze spirály násilí, jsou dvě křesťanské odpovědi: modlitba a obětavost.

(8. 6.)

Blahoslavenství nás učí, že Bůh často volí nepředstavitelné cesty, aby nás obdaroval; toto činí skrze naše omezení, naše slzy, naše prohry.

(7. 6.)

Slavnost Nejsvětější Trojice v nás chce probudit okouzlení pro Boží krásu; nevyčerpatelnou krásu, dobrotu a pravdu, a zároveň pokoru a blízkost. Ona přijala tělo v našich dějinách, aby se s ní každý mohl setkat, a mít věčný život.   

(6. 6.)

Duch svatý nás má rád a zná místo každého z nás ve velkém celku. Pro něj nejsme jen nějaké ve větru vlající útržky konfet, ale nenahraditelné kamínky jeho mozaiky.

(5. 6.)

Ježíšovo srdce je tak velké, že nás všechny může obejmout revoluční něhou.

(5. 6.)

Všechno je spolu spojeno: opravdová starost o náš vlastní život a náš vztah k přírodě není oddělena od bratrství, spravedlnosti a věrnosti vůči druhým.

(4. 6.)

Mnoho lidí trpí velkými těžkostmi, které musí snášet. Můžeme jim pomáhat, když je budeme svým soucitem na jejich cestě doprovázet. Soucitem, který mění život člověka, přibližuje ho k Ježíšovu srdci, které nás všechny může přijímat s revoluční něhou. Modleme se, aby lidé, kteří trpí, mohli najít cestu života a aby se nechali dotknout Ježíšovým srdcem.

(3. 6.)

Učme se od Abraháma modlit se z víry: naslouchat, jít kupředu. S Bohem mluvit a zápasit, ale vždy být připraveni přijmout Boží slovo, a proměnit je v čin.

(3. 6.)

Nemůžeme tolerovat žádný druh rasismu nebo vyloučení, nebo před ním zavírat oči. Navíc musíme rozpoznat, že násilí je destruktivní a sebepoškozující. S násilím není možné nic vyhrát, ale mnoho prohrát. Modleme se za smíření a mír.

(2. 6.)

Velmi potřebujeme světlo a sílu Ducha svatého! Církev je potřebuje, aby ve svornosti a s odvahou svědčit hlásala evangelium. A celá lidská rodina je potřebuje, aby z této krize vyšla ne rozdělená, ale sjednocená.

(1. 6.)

Církev, která je Matkou, vstupuje na cestu něžnosti a soucitu. Kdo je synem, nebo dcerou církve, je vlídný, srdečný, usměvavý a plný lásky.

(1. 6.)

Duch svatý nám dává jistotu, že nejsme sami, ale že Bůh nás nese. Co přijímáme, musíme dávat dál. Jsme povoláni, abychom šířili útěchu Ducha svatého a Boží blízkost.

(31. 5.)

Jak moc bych si přál, aby křesťané dávali ještě lepší a jednotnější svědectví o milosrdenství. Prosme Ducha svatého o jednotu. Kéž šíříme ducha sourozenectví, a žijeme vzájemně jako bratři a sestry.

(31. 5.)

Misie jsou svobodnou a vědomou odpovědí na volání Boží. Ale toto volání můžeme poznat jen tehdy, když pečujeme o osobní láskyplný vztah k Ježíši, který žije v církvi.

(31. 5.)

Podívejme se na církev, jak následuje Ducha svatého, ne svět. Pro svět patříme doprava nebo doleva; pro Ducha patříme Otci a Ježíši. Svět vidí konzervativní a progresivní; Duch vidí děti Boží.

(31. 5.)

Přijď Duchu svatý, ty, který jsi harmonií, učiň nás stavbou jednoty; ty, který se vždy dáváš, dej nám odvahu vyjít ze sebe, mít se navzájem rádi a vzájemně si pomáhat, abychom byli jednou rodinou. Amen.

(31. 5.)

Duch svatý, paměť Boží, v nás oživuje vzpomínku na přijaté dary. Osvobozuje nás z ochromení egoismem a zapaluje v nás touhu sloužit a konat dobro.

(31. 5.)

Z velkých zkoušek – jako také z této pandemie – můžou lidé vyjít silnější nebo slabší. Proto se dnes otevřeme Duchu svatému, aby proměnil naše srdce, a pomohl nám, abychom z této pandemie vyšli silnější.

(30. 5.)

Je nutné, aby nám Duch svatý dal nové oči, otevřel mysl a srdce, abychom k současným a budoucím výzvám přistupovali tak, jak jsme se to nyní naučili, abychom byli jednou lidskou rodinou. Nikdo se nezachrání sám. Nikdo.

(29. 5.)

Duch svatý nás pozvedá, zjevuje nám úžasné odhodlání, ke kterému nás probouzí. Dává nám živoucí naději. Prosme ho, aby k nám přišel, a On nás naplní.

(28. 5.)

Když pozveme Ducha svatého do našich ran, On pomaže naše ošklivé vzpomínky balzámem naděje, protože Duch svatý je tím, kdo obnovuje naději.

(27. 5.)

Modlitba nás osvobozuje od sklonu k násilí. Je vzhlédnutím k Bohu, který se obrací k nám a přijímá naše lidské srdce.

(26. 5.)

Duch svatý nás může proměnit v jednu církev, která je lůnem milosrdenství, která se nazývá „Matkou s otevřeným srdcem“ pro všechny.

(25. 5.)

Ježíš přijal naše lidství, aby nás skrze smrt vzal na nové místo, totiž do nebe, abychom také my byli tam, kde je On.

(24. 5.)

Bože lásky, ukaž nám naše místo v tomto světě, jako nástroj tvé lásky ke všemu bytí této země, neboť Ty na žádného z nás nezapomínáš. Buď pochválen.

(24. 5.)

Svátek Nanebevstoupení Páně nám říká, že Ježíš odešel do nebe, aby byl ve slávě po Boží pravici, a současně navždy zůstal u nás. To nám dává sílu, vytrvalost a radost.

(24. 5.)

Poznání Boha nám umožňuje především to, že člověk z generace na generaci předává druhým zkušenost, jak je možné zakoušet Boží přítomnost. Živý Bůh se projevuje tím, že vstupuje do našeho života a dává mu směr.

(23. 5.)

Lidé, kteří se modlí, pečují o základní pravdu: že tento život, přes všechnu jeho námahu, zkoušky a těžkosti, je naplněn milostí, nad kterou můžeme žasnout. A proto musíme život opatrovat a bránit.

(22. 5.)

Před svým odchodem řekl Ježíš svým blízkým, že jim sešle Ducha svatého, který jim bude oporou. A tak svěřil Ducha svatého také apoštolskému působení církve, a to pro celé dějiny, až do svého návratu.

(21. 5.)

Život je dar, který nám Bůh dává. Je příliš krátký na to, abychom ho prožili ve smutku. Můžeme se radovat z toho, že existujeme, můžeme Boha chválit. Jsme děti Nejvyššího a můžeme jeho rukopis poznávat ve všem, co se děje.

(20. 5.)

Lidská osoba roste, zraje a stává se svatou tou měrou, jakou prožívá vztahy, když vychází ze sebe, a žije ve společenství s Bohem, s jinými a s celým stvořením.

(20. 5.)

Když nám připadá, že hořké životní události v nás dusí schopnost se modlit, potom nám může stačit sledovat hvězdné nebe, východ slunce nebo květinu, které nás můžou znovu probudit k vděčnosti.

(19. 5.)

Kdybychom si byli vědomi, že ve všem, co existuje, je Boží obraz, pociťovali bychom vnitřně přání děkovat Bohu za všechno jeho stvoření a vzájemné společenství.

(19. 5.)

Jsme-li, jako krystal, před Bohem transparentní, září jeho světlo, světlo milosrdenství, v nás, a skrze nás do světa.

(18. 5.)

Všichni můžeme spolupracovat jako Boží nástroje na rozvoji Jeho stvoření. Každý se svou kulturou, svými zkušenostmi, svou iniciativou a svými schopnostmi.

(17. 5.)

Dnes žijeme ve společnosti pod dojmem, že jsme sirotky, protože chybí Otec. Prosme Ducha svatého o milost, abychom Otce znovu objevili. Otce, který dává celému životu smysl, a ze všech lidí tvoří jednu rodinu.

(16. 5.)

Kdo je tím duchem světa, o němž Ježíš mluví (Jan 15, 18-21)? Je to způsob života, kultura lehkovážnosti, která nezná věrnost. Vyprošujme si od Ducha svatého milost rozlišování, co je světské a co je podle evangelia.

(15. 5.)

Nejlepší cesta, jak Ježíše následovat, není přísnost, která vede k rozdělení, ale duch svobody evangelia, působící radost.

(15. 5.)

Dnes je mezinárodní den rodin: Modleme se za rodiny, ať v nich roste Duch Páně, duch lásky, respektu a svobody.

(13. 5.)

Matko Páně, Panno Maria, Královno Růžence, ukaž nám sílu svého ochranného pláště. Z tvých rukou přichází naděje a mír, které tak moc potřebujeme.

(13. 5.)

„Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás“ (Jan 15,4). Toto zůstávání není pasivní, je aktivní a vzájemné. „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti“ (Jan 15,5). My, ratolesti potřebujeme mízu, a Ježíš, vinný kmen potřebuje ovoce, naše svědectví.

(12. 5.)

Dnes je den těch, kteří pečují o druhé. Jejich práce není zaměstnáním, je spíše povoláním, odevzdaností. Oni dávají v tomto čase hrdinský příklad a někteří dokonce i obětují svůj život. Modleme se společně za zdravotní sestry a pečovatelky.

(12. 5.)

Pokoj, který svět dává, tě nechává samotného. Blahobyt tě může ohromit. Avšak jen dočasně, jalově. Pokoj Páně je hojnost, on zapaluje. On tě nechá jít k jiným, tvoří společenství, dává naději, nechá tě zahlédnout nebe.

(11. 5.)

Co působí Duch svatý v nás? Připomíná nám všechno, co Ježíš řekl, učí nás růst v porozumění víře; doprovází nás v rozlišování duchů, osvěcuje nás v malých i velkých životních rozhodnutích.

(10. 5.)

V dnešním evangeliu nám Ježíš ukazuje dva prostředky proti zmatku srdce: nespoléhat se na sebe, ale věřit jemu; myslet na to, že my jsme zde na cestě a Ježíš nám připravil místo v nebi.

(10. 5.)

Modlitba vyžaduje odvahu. Modlitba znamená jít s Ježíšem k Otci, který nám všechno dává. Církev jde s touto odvahou modlitby kupředu, neboť Duch svatý nás učí, že my můžeme udělat jen málo, ale je to Bůh, kdo v církvi tyto věci působí.

(9. 5.)

Církev jde svou cestou mezi útěchou od Boha a pronásledováním od světa. Duch svatý přináší církvi harmonii. Zlý duch ničí. Dejme svou důvěru nikoliv světské moci, ale Ježíši Kristu a Duchu svatému.