Aktuality

POŘAD VÁNOČNÍCH BOHOSLUŽEB 2020

DLOUHÁ LOUČKA, ŠUMVALD, PASEKA

Společné ohlášky:

Intence na rok 2021 budu zapisovat od příštího týdne po mších svatých v sakristii.

Intence je možné zadat také telefonicky.

Mše svaté příští neděli budou opět „rorátní“, děti si můžou vzít lampičky.

ladislav-sovadina.estranky.cz

Bohoslužby 6. – 13. prosince 2020

Společné ohlášky:

Prvopáteční adorace a příležitost ke svátosti smíření bude vždy v 15:30, ve středu v Šumvaldě, ve čtvrtek v Dlouhé Loučce a v pátek v Pasece.

Mše svaté další neděle budou „rorátní“, děti si můžou vzít lampičky.

Mikuláš, s ohledem na současnou situaci, k nám letos bohužel nepřijde :(.

Bohoslužby 29. listopadu – 6. prosince 2020

Papež František 21. - 28. 11. 2020

Společné ohlášky:

Podle vládních nařízení je již možné sloužit za jistých omezení mše svaté. V našich farnostech tedy budu sloužit mše svaté od středy 25. 11. 2020.

V neděli 29. 11. 2020 začíná advent, je možné přinést adventní věnce k požehnání.

Pokud máte nějaké nejasnosti či dotazy, neváhejte mě kontaktovat na tel. 723 362 563.

Bohoslužby 22. – 29. listopadu 2020

Texty na Slavnost Ježíše Krista Krále

Bratři a sestry, 

Pavel píše Korinťanům, Ježíš mluví ke svým učedníkům. Oba odpovídají na to, jak to bude s Ježíšovým příchodem na konci věků. Možná si dovedeme představit, jak byli Ježíšovi i Pavlovi učedníci netrpěliví, jak chtěli do detailů vědět, jak to s druhým Ježíšovým příchodem bude. Nevíme, jak apoštolové a Korinťané reagovali, ale myslím, že kdyby se spokojili s pouhým popisem, asi by minuli podstatu Pavlova i Ježíšova poselství.

Nejdříve k Pavlovu listu Korinťanům. Pavel svůj popis končí slovy: „aby byl Bůh všechno ve všem“. Myslím, že po tomto poselství ztrácí Pavlův předchozí popis význam. Nakonec bude Bůh všechno ve všem. Dokonce ani nemusíme mluvit v budoucím čase. Ježíš přichází do našich životů už teď, on je stále přítomen ve svém stvoření. Samozřejmě, stvoření není Bohem, to by byla hereze zvaná „panteismus“. Bůh je ve stvořených věcech, dává jim život. To je snad to, co chtěl Pavel Korinťanům sdělit.

V evangeliu Ježíš popisuje poslední soud. Také zde bylo jeho poselství pro učedníky překvapivé. Vyzdviženi nejsou ti, kteří precizně dodržovali paragrafy Zákona. Vyzdviženi jsou ti, kteří ochotně pomohli těm, kteří pomoc potřebovali.

Je to tedy pomoc druhým, neboli skutky milosrdenství, které by měl věřící člověk konat. A možná by nás mohlo napadnout, jak to bude u posledního soudu s těmi, kteří v Boha nevěří. S těmi, kdo sice Boha nehledají, ale kteří se poctivě snaží žít podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Nepřísluší nám to hodnotit, ale zřejmě je Bůh při svém milosrdenství neodmítne. Takový člověk, ať už je věřící anebo, mohli bychom říci „svým způsobem věřící“, nebo také „anonymní křesťan“ totiž většinou nevidí jen sebe, ale dívá se na lidi, kteří jsou kolem něho. Vidí jejich radosti i bolesti, a říká si: „Co můžu pro ně udělat, jak jim můžu být nápomocný?“

A tak prosme Pána o to, abychom dokázali v jeho světle, v pravém světle, vidět jednak sebe samé, ale také lidi kolem sebe. Abychom dokázali konat tak, jak jsme to slyšeli v dnešním evangeliu. Jeden, možná méně známý světec jménem Tomáš Morus se modlil takto:„Pane Bože, dej mi poznat, co mohu změnit, a dej mi sílu to změnit. Dej mi poznat, co změnit nemohu, a dej mi sílu to přijmout. A prosím tě, dej mi milost, abych dobře poznal a rozlišil to první od toho druhého.“

otec Ladislav

Papež František 14. - 20. 11. 2020

Texty na 33. neděli v mezidobí

Bratři a sestry, 

V dnešním evangeliu se mluví o hřivnách. Z textu vyplývá, že to byla nějaká věc, která měla velkou cenu. Hřivna byla váhová jednotka, představující asi 36 kg stříbra. Takže měla i docela velkou hodnotu materiální. Slovo hřivna je přeložené z řečtiny, ze slova talanton, což připomíná české slovo talent, nadání. Chceme se zamýšlet nad těmi hřivnami neboli talenty. Nad dary, které jsme od Boha dostali. A také si uvědomit vděčnost i zodpovědnost za to, co nám bylo svěřeno.

Těmi pozemskými hřivnami je vlastně všechno, čím člověk na této zemi žije, tedy i život sám. Tento život je u každého člověka jiný. Někdo žije v blahobytu, někdo v chudobě, někdo je obklopen láskou blízkých, někdo je už od dětství opuštěný a nemilovaný, někdo má mnoho nadání, jiný ničím zvlášť nevyniká, někdo je zdravý a jiný se narodil nemocný, někdo žije v míru, jiný se narodil do války a tak bychom mohli pokračovat. Každý z nás je nějaký.

Podobenství o hřivnách nám chce říci, že vůbec nezáleží na tom, kolik a čeho kdo dostal. Všechno se odvíjí od toho, jak se svým životem naložíme. Odpověď pána v evangeliu byla stejná pro toho, který měl 5 hřiven i pro toho, který měl 2. Odlišná odpověď byla pro toho, který svou hřivnu zakopal. A proč ji vlastně zakopal? Bylo to ze strachu. Ten strach výrazně zasahoval do jeho života, úplně ho ochromoval. Bůh nám dal život proto, abychom jej žili, a ne proto, abychom jej zakopali. Bůh chce, abychom mu důvěřovali. Tomu služebníkovi, který hřivnu zakopal, právě tato důvěra chyběla. On nebyl schopen vidět hodnotu daru, který dostal a s nadějí očekávat to, co mu bylo nabízeno.

Strach je přímo v protikladu k důvěře. Někdy si to ani neuvědomujeme, ale strach nás neustále provází. Bojíme se, že přijdeme o majetek, máme strach z nemoci, z neúspěchu, z nepochopení. Ovládá nás spousta strachů a výsledkem toho může být nakonec i strach z Boha. Jenže Bůh je láska, tedy vztah, přátelství, a to všechno je se strachem neslučitelné. Jistě, že v tomto životě budeme vždy pociťovat nějakou nejistotu, zranitelnost nebo určité chvění. Avšak jediné, co nás z tohoto strachu může vyvést, je životní postoj naděje a důvěry v Boha, nasměrování na Něho.

A tak prosme za to, abychom dokázali být Bohu vděčni, za všechny dary, za všechny ty hřivny, které jsme od něho dostali a které stále dostáváme. Prosme za to, ať dokážeme tyto dary správně investovat, ať je dokážeme využít k dobrému.

otec Ladislav

Papež František 7. - 13. 11. 2020

Texty na 32. neděli v mezidobí

S blížícím se koncem liturgického roku přibývá také textů o Ježíšově příchodu na konci věků. Ani dnešek není výjimkou. Svatý Pavel píše Soluňanům, kteří jsou velice rozrušeni, protože věří, že druhý Ježíšův příchod nastane velice brzy. Nejsou si jisti, jestli ti, kdo zemřou, na tom budou stejně, jako ti, kdo se Ježíšova příchodu dožijí. Sv. Pavel se je snaží uklidnit, a možná nám to připadá, že jim vypráví něco, o čem není docela přesvědčen, že to tak skutečně bude.

Myslím však, že smyslem všech těch „obrazů“ o kterých Pavel mluvil, nebyl nějaký přesný popis toho, jak přesně bude příchod Páně probíhat. Spíše šlo o povzbuzení, které Soluňané v jejich situaci potřebovali slyšet. Závěr: „A pak už budeme s Pánem navždycky. Těšte se proto navzájem těmito slovy.“ Myslím, že důležitý je také úvod dnešního úryvku: „Netruchlete pro vaše zemřelé, tak jako ti, kdo nemají naději“. A jinde: „S nadějí očekávejte příchod našeho Pána, Ježíše Krista.“

Vzpomněl jsem si na jednu známou divadelní hru, která má název „Čekání na Godota“ a opírá se právě o motiv „čekání“. Všichni, kdo v této hře hrají, očekávají, že někdo přijde. Právě na to jsou všichni zaměřeni. Jenže ten, na koho čekají, pořád nepřichází. A celá hra končí tím, že ten dotyčný nakonec nepřijde. A to je právě docela smutné, ba beznadějné, na rozdíl od toho, co nám sděluje svatý Pavel.

Naděje nejen Pavlových současníků, ale také nás spočívá v tom, že věříme v Ježíšův příchod. A dokonce to nemusí být jenom ten očekávaný příchod na konci věků. Věříme, že Ježíš k nám přichází už v tomto čase. Přichází do všech našich starostí, strachů, smutků, a chce nás těšit, posilovat, a vést směrem k věčnosti už zde na zemi. Jak to ostatně slíbil: „Hle, já jsem s vámi, po všechny dny, až do konce světa.“

Papež František 1. - 6. 11. 2020