Aktuality

„Přistupte k Pánu, k živému kameni a sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám“. Petr, z jehož listu je dnešní druhé čtení, začíná slovy: „Ježíš je živým kamenem. Také vy sami se staňte živými kameny “ Ježíš je tím nejlepším stavitelem. Ale ani nejlepší stavitel, který bude mít skvělé nápady, nic nepostaví, nic nevybuduje, pokud nebude mít k dispozici materiál.
A materiál, třeba to kamení, může být různě rozházené. Pokud nepřijde stavitel a neřekne: „Tenhle kámen dejte tam a tenhle jinam,“ tak z toho nic nebude. Musí přijít stavitel, aby ze všeho toho „chaosu“ vybudoval něco pěkného, něco užitečného.

Takže stavitel potřebuje materiál, materiál potřebuje stavitele. Ježíš je tím stavitelem, my jsme tím materiálem.

Ježíš mohl celou stavbu vybudovat i bez nás. Ale tak on to nechtěl. Naopak říká každému z nás: „Mám o tebe zájem. I ty se můžeš se stát živým kamenem v mé stavbě. Určitě se pro tebe najde místo, určitě se pro tebe najde uplatnění. Neboj se, nebudeš zbytečný.“ Je úžasné, že Bůh s námi počítá. Že nám dává takovou velkorysou nabídku, abychom spolupracovali na jeho díle. A je na nás abychom se snažili, každý podle svých možností a schopností, stát těmi živými kameny ve stavbě, jejímž základem a úhelným kamenem je sám Ježíš.

Bratři a sestry, dnes končí jedna kapitola. Devět neděl, kdy nemohly být kvůli koronakrizi slouženy mše svaté. Jsem rád, že jsem se s Vámi i v tomto čase mohl setkávat, jednak v mnoha modlitbách, a také prostřednictvím těchto nedělních promluv. Moc se těším na osobní setkání příští neděli, na mše svaté a modlitby a promluvy „live“. A také na jednu novou „aktivitu“, se kterou chci začít od příští neděle. Chci na těchto stránkách místo mých promluv zveřejňovat některé tweety papeže Františka, které mě velice oslovují, a o které se chci podělit také s Vámi. Tak příští neděli :).

V dnešním evangeliu, známém jako podobenství o dobrém pastýři, říká Ježíš: „Já jsem dveře k ovcím“. Ježíš se ve svých podobenstvích často přirovnával k něčemu, co jeho učedníci znali z běžného života. Tentokrát jsou to dveře.

Dveře mohou symbolizovat spojení mezi vnějším a vnitřním prostorem. Jako křesťané žijeme ve světě – venku, ale také žijeme uvnitř, v osobním vztahu s Bohem. Kdo se pohybuje jenom venku, je vlastně jakýmsi bezdomovcem, který vlastně nic nemůže označit za svůj domov. Má spoustu vnějších aktivit a třeba i intenzivních zážitků, ale všechno je to jenom povrchní a jalové, protože toto všechno nedokáže jaksi vnitřně zpracovat. Ale zase na druhé straně, pokud se někdo uzavře do sebe před světem anebo před bližními, je jako vězeň, který sice žije „vnitřním životem“, ale zase nemá přístup ven. Žije jakoby uzavřený ve vlastním světě a tak pro ty, kteří žijí venku, není vlastně žádným obohacením.

To jsou dva extrémy, které jsou důležité pro to, abychom si uvědomili, že jsme povoláni k tomu, abychom žili vyrovnaně, jak vnějším, tak vnitřním životem. A tak se snažme o to, abychom žili tím vnitřním životem s Bohem a to, co z tohoto vnitřního života načerpáme, abychom dokázali vnášet do světa. A z tohoto světa abychom se dokázali opět vracet k Bohu, abychom mu dokázali přinášet problémy, které on sám může proměnit. Ať je pro nás Ježíš tou bránou, kterou můžeme získat přístup k hojnému a smysluplnému životu. 

V evangeliu této neděle putují dva z Ježíšových učedníků do vesnice zvané Emauzy. Jsou plni dojmů z toho, co zažili i z toho, co slyšeli. Ježíš byl ukřižován, hrob byl nalezen prázdný, a ženy měly vidění andělů, kteří říkali, že Ježíš žije. V tom se k učedníkům připojí sám Ježíš, ale oni ho nepoznají. Ujde s nimi kus cesty a nejdříve se ptá, co se stalo. Poté jim trpělivě vysvětluje smysl všeho, co zažili a slyšeli. Učedníci začínají tušit. Ježíš s nimi zůstane na večeři a při lámání chleba učedníci poznají, že je to On.

My jsme v posledních týdnech prožili zvláštní období. Možná podobně, jako učedníci putující do Emauz. Období nejistoty, zmatků, spousty otázek. Téměř nikdo nám nedokázal a zřejmě ani nechtěl vysvětlit, co všechna opatření související s pandemií koronaviru znamenají. Proč se má dělat to nebo ono, a proč se to nebo ono dělat nemá. Téměř nikdo nám nedokázal dát potřebný klid.

K učedníkům v evangeliu se připojil sám Ježíš. Zajímal se o jejich těžkosti a trpělivě jim všechno vysvětloval. Na počátku ho nepoznali, on jim však otevřel oči. V nejužším společenství s Ním ho při lámání chleba poznali.

Také na naší cestě, plné těžkostí, pochybností a nejistot nás chce Ježíš provázet. A my můžeme být vděční za každého člověka, který nám dokázal některé záležitosti (samozřejmě, do jaké míry to bylo možné), vysvětlit. Díky za každého, od kterého jsme slyšeli uklidňující slovo. Díky z každého, kdo ochotně pomáhal druhým.

Ve společenství učedníci Ježíše poznávají. I když my se teď zatím můžeme setkávat jen v malém společenství, případně on-line, Ježíš je s námi. Připojuje se k nám na naší cestě, trpělivě vysvětluje, utěšuje, povzbuzuje.  

Dnešní evangelium představuje tzv. pašijový příběh, jehož základem je utrpení a smrt Ježíše Krista. Možná nám to zapadá do současné koronavirové krize, kterou teď prožíváme.

Přemýšlím o ranách, které nám tato doba přináší. Netýkají se jen samotného viru. Současná doba obnažila spoustu dalších ran, kterými naše společnost trpí. Někdy mi to připadá, že těch ran je tolik, že to zkrátka není možné unést.

Před časem jsem dočetl knihu Karla Schulze „Kámen a bolest“. Je to docela obsáhlý román, jehož hlavní postavou je věhlasný umělec Michelangelo Buonarotti. Podnětů k zamyšlení je v této knize spousta. Co mi však zapadá do současné krize, a zároveň je pro mě povzbuzením, jsou momenty, které Michelangelo prožíval při tvorbě svých soch. Jasně, je to částečně fikce, přesto to může být i pro nás podnětné.

Michelangelo měl před sebou obyčejný kámen. On v něm však viděl život, doslova srdce díla, které poté tvořil. Viděl v něm krásu i bolest, radost i zranění. Svým dlátem tento kámen opracovával s tím, že mu v podstatě působil rány, protože jinak to nebylo možné. Dával však pozor, aby „nepřeťal“ životadárný zdroj a nezpůsobil smrtelnou ránu. Vzpomněl si přitom často na svého učitele, který říkal: „Rány dávají věcem tvar. I životu.“

Ježíš svým utrpením dává našemu utrpení, které v životě prožíváme, tvar, dává mu smysl. Určitě ve svém životě utrpíme spoustu ran. Nenechme se však zbytečně zraňovat od zlých lidí, kteří často zraňují úmyslně. A rány, kterým není možné se vyhnout, se snažme přijmout. S tím vědomím, že Ježíš nese naše rány s námi. Skrze rány docházíme k uzdravení, skrze tmu ke Světlu, skrze smrt ke Vzkříšení.