Papež František 23. - 29. 5. 2020

    (29. 5.)

    Duch svatý nás pozvedá, zjevuje nám úžasné odhodlání, ke kterému nás probouzí. Dává nám živoucí naději. Prosme ho, aby k nám přišel, a On nás naplní.

     

    (28. 5.)

    Když pozveme Ducha svatého do našich ran, On pomaže naše ošklivé vzpomínky balzámem naděje, protože Duch svatý je tím, kdo obnovuje naději.

     

    (27. 5.)

    Modlitba nás osvobozuje od sklonu k násilí. Je vzhlédnutím k Bohu, který se obrací k nám a přijímá naše lidské srdce.

     

    (26. 5.)

    Duch svatý nás může proměnit v jednu církev, která je lůnem milosrdenství, která se nazývá „Matkou s otevřeným srdcem“ pro všechny.

     

    (25. 5.)

    Ježíš přijal naše lidství, aby nás skrze smrt vzal na nové místo, totiž do nebe, abychom také my byli tam, kde je On.

     

    (24. 5.)

    Bože lásky, ukaž nám naše místo v tomto světě, jako nástroj tvé lásky ke všemu bytí této země, neboť Ty na žádného z nás nezapomínáš. Buď pochválen.

     

    (24. 5.)

    Svátek Nanebevstoupení Páně nám říká, že Ježíš odešel do nebe, aby byl ve slávě po Boží pravici, a současně navždy zůstal u nás. To nám dává sílu, vytrvalost a radost.

     

    (24. 5.)

    Poznání Boha nám umožňuje především to, že člověk z generace na generaci předává druhým zkušenost, jak je možné zakoušet Boží přítomnost. Živý Bůh se projevuje tím, že vstupuje do našeho života a dává mu směr.

     

    (23. 5.)

    Lidé, kteří se modlí, pečují o základní pravdu: že tento život, přes všechnu jeho námahu, zkoušky a těžkosti, je naplněn milostí, nad kterou můžeme žasnout. A proto musíme život opatrovat a bránit.

    Papež František 16. - 22. 5. 2020

    (22. 5.)

    Před svým odchodem řekl Ježíš svým blízkým, že jim sešle Ducha svatého, který jim bude oporou. A tak svěřil Ducha svatého také apoštolskému působení církve, a to pro celé dějiny, až do svého návratu.

     

    (21. 5.)

    Život je dar, který nám Bůh dává. Je příliš krátký na to, abychom ho prožili ve smutku. Můžeme se radovat z toho, že existujeme, můžeme Boha chválit. Jsme děti Nejvyššího a můžeme jeho rukopis poznávat ve všem, co se děje.

     

    (20. 5.)

    Lidská osoba roste, zraje a stává se svatou tou měrou, jakou prožívá vztahy, když vychází ze sebe, a žije ve společenství s Bohem, s jinými a s celým stvořením.

     

    (20. 5.)

    Když nám připadá, že hořké životní události v nás dusí schopnost se modlit, potom nám může stačit sledovat hvězdné nebe, východ slunce nebo květinu, které nás můžou znovu probudit k vděčnosti.

     

    (19. 5.)

    Kdybychom si byli vědomi, že ve všem, co existuje, je Boží obraz, pociťovali bychom vnitřně přání děkovat Bohu za všechno jeho stvoření a vzájemné společenství.

     

    (19. 5.)

    Jsme-li, jako krystal, před Bohem transparentní, září jeho světlo, světlo milosrdenství, v nás, a skrze nás do světa.

     

    (18. 5.)

    Všichni můžeme spolupracovat jako Boží nástroje na rozvoji Jeho stvoření. Každý se svou kulturou, svými zkušenostmi, svou iniciativou a svými schopnostmi.

     

    (17. 5.)

    Dnes žijeme ve společnosti pod dojmem, že jsme sirotky, protože chybí Otec. Prosme Ducha svatého o milost, abychom Otce znovu objevili. Otce, který dává celému životu smysl, a ze všech lidí tvoří jednu rodinu.

     

    (16. 5.)

    Kdo je tím duchem světa, o němž Ježíš mluví (Jan 15, 18-21)? Je to způsob života, kultura lehkovážnosti, která nezná věrnost. Vyprošujme si od Ducha svatého milost rozlišování, co je světské a co je podle evangelia.

    Papež František 9. - 15. 5. 2020

    (15. 5.)

    Nejlepší cesta, jak Ježíše následovat, není přísnost, která vede k rozdělení, ale duch svobody evangelia, působící radost.

     

    (15. 5.)

    Dnes je mezinárodní den rodin: Modleme se za rodiny, ať v nich roste Duch Páně, duch lásky, respektu a svobody.

     

    (13. 5.)

    Matko Páně, Panno Maria, Královno Růžence, ukaž nám sílu svého ochranného pláště. Z tvých rukou přichází naděje a mír, které tak moc potřebujeme.

     

    (13. 5.)

    „Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás“ (Jan 15,4). Toto zůstávání není pasivní, je aktivní a vzájemné. „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti“ (Jan 15,5). My, ratolesti potřebujeme mízu, a Ježíš, vinný kmen potřebuje ovoce, naše svědectví.

     

    (12. 5.)

    Dnes je den těch, kteří pečují o druhé. Jejich práce není zaměstnáním, je spíše povoláním, odevzdaností. Oni dávají v tomto čase hrdinský příklad a někteří dokonce i obětují svůj život. Modleme se společně za zdravotní sestry a pečovatelky.

     

    (12. 5.)

    Pokoj, který svět dává, tě nechává samotného. Blahobyt tě může ohromit. Avšak jen dočasně, jalově. Pokoj Páně je hojnost, on zapaluje. On tě nechá jít k jiným, tvoří společenství, dává naději, nechá tě zahlédnout nebe.

     

    (11. 5.)

    Co působí Duch svatý v nás? Připomíná nám všechno, co Ježíš řekl, učí nás růst v porozumění víře; doprovází nás v rozlišování duchů, osvěcuje nás v malých i velkých životních rozhodnutích.

     

    (10. 5.)

    V dnešním evangeliu nám Ježíš ukazuje dva prostředky proti zmatku srdce: nespoléhat se na sebe, ale věřit jemu; myslet na to, že my jsme zde na cestě a Ježíš nám připravil místo v nebi.

     

    (10. 5.)

    Modlitba vyžaduje odvahu. Modlitba znamená jít s Ježíšem k Otci, který nám všechno dává. Církev jde s touto odvahou modlitby kupředu, neboť Duch svatý nás učí, že my můžeme udělat jen málo, ale je to Bůh, kdo v církvi tyto věci působí.

     

    (9. 5.)

    Církev jde svou cestou mezi útěchou od Boha a pronásledováním od světa. Duch svatý přináší církvi harmonii. Zlý duch ničí. Dejme svou důvěru nikoliv světské moci, ale Ježíši Kristu a Duchu svatému. 

    Promluva na 5. neděli velikonoční

     

    „Přistupte k Pánu, k živému kameni a sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám“. Petr, z jehož listu je dnešní druhé čtení, začíná slovy: „Ježíš je živým kamenem. Také vy sami se staňte živými kameny “ Ježíš je tím nejlepším stavitelem. Ale ani nejlepší stavitel, který bude mít skvělé nápady, nic nepostaví, nic nevybuduje, pokud nebude mít k dispozici materiál.
    A materiál, třeba to kamení, může být různě rozházené. Pokud nepřijde stavitel a neřekne: „Tenhle kámen dejte tam a tenhle jinam,“ tak z toho nic nebude. Musí přijít stavitel, aby ze všeho toho „chaosu“ vybudoval něco pěkného, něco užitečného.

    Takže stavitel potřebuje materiál, materiál potřebuje stavitele. Ježíš je tím stavitelem, my jsme tím materiálem.

    Ježíš mohl celou stavbu vybudovat i bez nás. Ale tak on to nechtěl. Naopak říká každému z nás: „Mám o tebe zájem. I ty se můžeš se stát živým kamenem v mé stavbě. Určitě se pro tebe najde místo, určitě se pro tebe najde uplatnění. Neboj se, nebudeš zbytečný.“ Je úžasné, že Bůh s námi počítá. Že nám dává takovou velkorysou nabídku, abychom spolupracovali na jeho díle. A je na nás abychom se snažili, každý podle svých možností a schopností, stát těmi živými kameny ve stavbě, jejímž základem a úhelným kamenem je sám Ježíš.

     

    Bratři a sestry, dnes končí jedna kapitola. Devět neděl, kdy nemohly být kvůli koronakrizi slouženy mše svaté. Jsem rád, že jsem se s Vámi i v tomto čase mohl setkávat, jednak v mnoha modlitbách, a také prostřednictvím těchto nedělních promluv. Moc se těším na osobní setkání příští neděli, na mše svaté a modlitby a promluvy „live“. A také na jednu novou „aktivitu“, se kterou chci začít od příští neděle. Chci na těchto stránkách místo mých promluv zveřejňovat některé tweety papeže Františka, které mě velice oslovují, a o které se chci podělit také s Vámi. Tak příští neděli :).

     

    Promluva na 4. neděli velikonoční

    V dnešním evangeliu, známém jako podobenství o dobrém pastýři, říká Ježíš: „Já jsem dveře k ovcím“. Ježíš se ve svých podobenstvích často přirovnával k něčemu, co jeho učedníci znali z běžného života. Tentokrát jsou to dveře.

    Dveře mohou symbolizovat spojení mezi vnějším a vnitřním prostorem. Jako křesťané žijeme ve světě – venku, ale také žijeme uvnitř, v osobním vztahu s Bohem. Kdo se pohybuje jenom venku, je vlastně jakýmsi bezdomovcem, který vlastně nic nemůže označit za svůj domov. Má spoustu vnějších aktivit a třeba i intenzivních zážitků, ale všechno je to jenom povrchní a jalové, protože toto všechno nedokáže jaksi vnitřně zpracovat. Ale zase na druhé straně, pokud se někdo uzavře do sebe před světem anebo před bližními, je jako vězeň, který sice žije „vnitřním životem“, ale zase nemá přístup ven. Žije jakoby uzavřený ve vlastním světě a tak pro ty, kteří žijí venku, není vlastně žádným obohacením.

    To jsou dva extrémy, které jsou důležité pro to, abychom si uvědomili, že jsme povoláni k tomu, abychom žili vyrovnaně, jak vnějším, tak vnitřním životem. A tak se snažme o to, abychom žili tím vnitřním životem s Bohem a to, co z tohoto vnitřního života načerpáme, abychom dokázali vnášet do světa. A z tohoto světa abychom se dokázali opět vracet k Bohu, abychom mu dokázali přinášet problémy, které on sám může proměnit. Ať je pro nás Ježíš tou bránou, kterou můžeme získat přístup k hojnému a smysluplnému životu.