Promluva na 3. neděli velikonoční

    V evangeliu této neděle putují dva z Ježíšových učedníků do vesnice zvané Emauzy. Jsou plni dojmů z toho, co zažili i z toho, co slyšeli. Ježíš byl ukřižován, hrob byl nalezen prázdný, a ženy měly vidění andělů, kteří říkali, že Ježíš žije. V tom se k učedníkům připojí sám Ježíš, ale oni ho nepoznají. Ujde s nimi kus cesty a nejdříve se ptá, co se stalo. Poté jim trpělivě vysvětluje smysl všeho, co zažili a slyšeli. Učedníci začínají tušit. Ježíš s nimi zůstane na večeři a při lámání chleba učedníci poznají, že je to On.

    My jsme v posledních týdnech prožili zvláštní období. Možná podobně, jako učedníci putující do Emauz. Období nejistoty, zmatků, spousty otázek. Téměř nikdo nám nedokázal a zřejmě ani nechtěl vysvětlit, co všechna opatření související s pandemií koronaviru znamenají. Proč se má dělat to nebo ono, a proč se to nebo ono dělat nemá. Téměř nikdo nám nedokázal dát potřebný klid.

    K učedníkům v evangeliu se připojil sám Ježíš. Zajímal se o jejich těžkosti a trpělivě jim všechno vysvětloval. Na počátku ho nepoznali, on jim však otevřel oči. V nejužším společenství s Ním ho při lámání chleba poznali.

    Také na naší cestě, plné těžkostí, pochybností a nejistot nás chce Ježíš provázet. A my můžeme být vděční za každého člověka, který nám dokázal některé záležitosti (samozřejmě, do jaké míry to bylo možné), vysvětlit. Díky za každého, od kterého jsme slyšeli uklidňující slovo. Díky z každého, kdo ochotně pomáhal druhým.

    Ve společenství učedníci Ježíše poznávají. I když my se teď zatím můžeme setkávat jen v malém společenství, případně on-line, Ježíš je s námi. Připojuje se k nám na naší cestě, trpělivě vysvětluje, utěšuje, povzbuzuje.  

    Promluva na Květnou neděli

    Dnešní evangelium představuje tzv. pašijový příběh, jehož základem je utrpení a smrt Ježíše Krista. Možná nám to zapadá do současné koronavirové krize, kterou teď prožíváme.

    Přemýšlím o ranách, které nám tato doba přináší. Netýkají se jen samotného viru. Současná doba obnažila spoustu dalších ran, kterými naše společnost trpí. Někdy mi to připadá, že těch ran je tolik, že to zkrátka není možné unést.

    Před časem jsem dočetl knihu Karla Schulze „Kámen a bolest“. Je to docela obsáhlý román, jehož hlavní postavou je věhlasný umělec Michelangelo Buonarotti. Podnětů k zamyšlení je v této knize spousta. Co mi však zapadá do současné krize, a zároveň je pro mě povzbuzením, jsou momenty, které Michelangelo prožíval při tvorbě svých soch. Jasně, je to částečně fikce, přesto to může být i pro nás podnětné.

    Michelangelo měl před sebou obyčejný kámen. On v něm však viděl život, doslova srdce díla, které poté tvořil. Viděl v něm krásu i bolest, radost i zranění. Svým dlátem tento kámen opracovával s tím, že mu v podstatě působil rány, protože jinak to nebylo možné. Dával však pozor, aby „nepřeťal“ životadárný zdroj a nezpůsobil smrtelnou ránu. Vzpomněl si přitom často na svého učitele, který říkal: „Rány dávají věcem tvar. I životu.“

    Ježíš svým utrpením dává našemu utrpení, které v životě prožíváme, tvar, dává mu smysl. Určitě ve svém životě utrpíme spoustu ran. Nenechme se však zbytečně zraňovat od zlých lidí, kteří často zraňují úmyslně. A rány, kterým není možné se vyhnout, se snažme přijmout. S tím vědomím, že Ježíš nese naše rány s námi. Skrze rány docházíme k uzdravení, skrze tmu ke Světlu, skrze smrt ke Vzkříšení.

    Promluva na 5. neděli postní

    První čtení z knihy proroka Ezechiela je známým podobenstvím o údolí suchých kostí. Tyto suché kosti se po vyslovení Božího slova pokryjí svaly a kůží a do těchto těl potom Bůh vdechne oživujícího ducha. Tento obraz "znovuzrození" byl původně určen jako zaslíbení izraelským vyhnancům v Babylónii, kterým Hospodin oznamuje, že je oživí, neboli že je přivede do zaslíbené země.

    Ale tento text naznačuje ještě něco jiného. A to je "vzkříšení" a oživení těch, kdo jsou „uvrtaní“ ve svém sobectví, kdo jsou od Boha daleko, podobně jako izraelský lid. Duch je oživí a oni poznají, že Bůh je Pánem života. A to oživení se děje vdechnutím, podobně jako vdechnutím Hospodin učinil z "pouhé hlíny" živého člověka, podobně jako Ježíš po svém vzkříšení vdechl Ducha apoštolům. Tento nový život nemá jen vnější podobu (vysvobození z cizí nadvlády, návrat domů), ale také vnitřní (odvrácení se od zlého, dar nového srdce). Nový život se týká celého člověka. Nejen jeho těla, ale také jeho srdce, jeho duše.

    A evangelní text, známý jako "Vzkříšení Lazara" je posledním a vrcholným zázrakem v Janově evangeliu. Jeho poselství je jasné: Ježíš Kristus je tím, kdo dává život. Všechny předchozí zázraky (uzdravení slepého, ochrnulého, rozmnožení chlebů, proměnění vody ve víno) jsou vlastně završeny v tomto. Je to dar života a to v nejvyšší možné míře. Nejde jen o "přivedení zpátky" do obyčejného života jako v případě Lazara. Jde o život věčný, do kterého Ježíš vstoupil svým vzkříšením. A tento dar dává i nám.


    A že tento nový život dává Ježíš už teď v přítomnosti (a ne teprve po smrti), je naznačeno také v dnešním evangeliu. Marta věřila, že její bratr vstane (teprve někdy v budoucnosti!), Ježíš však nasměrovává její víru do přítomnosti: on křísí mrtvé teď, ne až jednou po smrti. Dar "přirozeného života" Lazarovi už v tomto životě je velkou nadějí i pro nás. Ježíš dává každému, kdo přijímá jeho slovo a kdo v něho věří "život nadpřirozený, život věčný“. A to nejen v budoucnosti při vzkříšení, ale už tady a teď.

    Tak kéž se dáme Ježíšem vést. Kéž nás Duch svatý otvírá pro dar života a vzkříšení i v této těžké době.

    Duchovní obnova

     

    „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!“ (Mk 1, 15).

    Těmito větami je výstižně shrnuto to, oč Ježíš usiloval. Řecké slovo „Basileia“ znamená „království“, „říše“, nebo možná výstižněji také „panování“, „vláda“ Boží. V Matoušově evangeliu (Matouš psal převážně pro Židy, kteří Boží jméno přímo nevyslovovali) se uvádí „království nebeské“.

    1, „Boží panování“ v Ježíšově podání neznamená od stvoření danou, stále trvající vládu nad světem. Naopak znamená definitivní vládu Boží na konci časů, která se jako událost „přiblížila“, „vzniká“, „přichází“. Ježíšův výklad vyplývá z dobového rámce jeho zvěstování. Ježíš navazuje na Jana Křtitele, který se zasazoval o pokání a křest, dále na mesiánské očekávání židovského národa. V „Kázání na hoře“ uvádí Ježíš radikální mravní požadavky, které jsou podmínkou pro vstup do Božího království na konci věků. Ježíšovo poselství zní velmi naléhavě. „Naplnil se čas a království Boží se přiblížilo!“ (Mk 1, 15).

    2, „Boží panování“ se nevyskytuje v Ježíšově zvěstování (na rozdíl od učitelů Zákona), jako něco, co lze věrným plněním Zákona vybudovat nebo přivodit. Naopak se jeví jako mocný, svobodný čin Boha samého. Nikdo nemůže pozvat sám sebe do Božího království. Otec zve. On je ten, kdo dává růst, ten, kdo vládne. Člověk svými modlitbami a činy usiluje o Boží království: „Přijď království Tvé“. Nemůže ho však svou vlastní vůlí dobýt, může je pouze přijmout: „Jestliže nebudete jako děti, do nebeského království nevejdete“. Vstup do Božího království není lidským dílem, je dílem Božím: „Přiblížilo se Boží království“ (Mk 1, 15).

    3, „Boží panování“ pro Ježíše – na rozdíl od těch, kteří očekávali mesiáše, který je osvobodí od římské nadvlády – znamená vládu čistě náboženskou. Stále znovu Ježíš odmítá nepochopení svého národa a také svých učedníků, že nepřišel, aby Izrael osvobodil od cizí nadvlády, zachránil z nouze a obnovil jeho pozemské království. Všechna úžasná pozemská očekávání, usilování o čestná místa, či jakýkoli násilný postup Ježíš odmítá. Petra kvůli nepochopení Ježíšovy cesty důrazně napomíná. Ježíš je v popisování Božího království celkem zdrženlivý. „Příchod Božího království nelze pozorovat“, „Otec sám zná hodinu“. Soud, vzkříšení mrtvých a budoucí slávu Ježíš nepopisuje. Scény jako hostina nemají být chápány jako skutečný popis království Božího, ale jako zdůraznění skutečnosti Božího panování; nikoli skvělá hostina, ale společenství s Bohem a bližními stojí v popředí. Všechny jednotlivosti Božího království nejsou až tak podstatné, až na jednu: Bůh sám bude vládnout. Království tedy nemusíme chápat jako místní království (ovládanou oblast), ale jako královské panování (královskou vládu).

    Proč tedy Ježíšovo zvěstování okouzluje čistotou, ryzostí a srozumitelností, a přesto je většina lidí (zvláště jeho nábožensko – politického vedení) odmítá? Jím zvěstované panování Boží není královstvím politické moci a pozemských statků. Je královstvím Božím, které předpokládá vnitřní proměnu a víru: „Královská vláda Boží se přiblížila; obraťte se a věřte evangeliu“ (Mk 1, 15).

    4, „Boží panování“ není pro Ježíše – jako pro jeho mnohé současníky – pomstychtivý soud nad hříšníky a bezbožníky; spíše je spásnou událostí pro hříšníky. Ježíšova výzva k obrácení nevychází, jako u Jana Křtitele, z Božího hněvu. Vychází z Boží milosti. Ježíšovo poselství o Božím panování není poselstvím o hrozbě a zkáze. Je poselstvím o spáse, radosti a míru. Evangelium znamená „dobrá zpráva“ nebo „radostná zvěst“. Ve Starém zákoně najdeme zmínku v Iz 52, 7: „Jak je krásné, když po horách jdou nohy posla, který přináší pokoj, nese radostnou zvěst a ohlašuje spásu. Jenž říká Siónu: Tvůj Bůh kraluje.“ Toto evangelium se nevztahuje jen na bohaté a mocné. Vztahuje se – jak je rozvedeno v Kázání na hoře – na chudé, trpící a opovrhované. Nevztahuje se jen na spravedlivé a zbožné. Vztahuje se – a to zvláště – na hříšníky a bezbožné. Nad tím se pohoršují „spravedliví“ a „bohabojní“: Ježíš se stýká právě s notorickými hříšníky, samaritány, celníky a nevěstkami. Napomenutí a hrozby sice nechybí, ale neslouží samy sobě. Poukazují na poskytnutí milosti před soudem. Všem se oznamuje Boží milost, milosrdenství a odpuštění, Ježíšovými činy blíže zprostředkované: zjevení Boží lásky k hříšníkům se stane znamením přicházejícího Božího panování.

    Proč je tedy zvěstování Boží vlády tak jedinečným způsobem dobrou zprávou? Protože Boží spáse se týká každého, i hříšného člověka, pod jednou podmínkou: „obraťte se a věřte evangeliu (Mk 1, 15).

    5, Zvěstování „Božího kralování“ skrze Ježíše neočekává od člověka dodržování nového, vylepšeného morálního zákona. Spíše vyžaduje od člověka radikální rozhodnutí pro Boha. Ježíš staví každého před radikální rozhodnutí, komu chce náležet: Bohu nebo statkům tohoto světa. Vzhledem k přicházejícímu Božímu království se jeví svět a jeho statky negativně: Svět si vede špatně, lidé jsou zlí. A přece platí: svět zůstává Božím stvořením, lidé zůstávají Božími dětmi! Od zloby světa a lidí se má člověk, který se podřizuje přicházejícímu kralování Božímu, pomocí obrácení odvrátit. Ale současně se má světu a lidem samotným novým způsobem, v lásce, věnovat. Ježíš nevyzývá k nějakému asketickému vyčlenění ze světa. On nezaložil žádný klášter. Člověk se má ve světě a vzhledem k lidem řídit radikální poslušností vůči Boží vůli. Nejde jen o zákonem předepsané vnějškové jednání. Jde o vnitřní postoj a smýšlení. Člověk nemá opouštět svět, ale bez ohledu na svět být připravený. Připravený na co? Připravený naplnit Boží vůli, a právě tak očekávat Boží kralování: „Kdo naplňuje Boží vůli, ten je můj bratr, má sestra i má matka“. A co vyžaduje Boží vůle? Nejen negativní odřeknutí se světa, ale i pozitivní oddanost; nejen naplnění nepřehledného počtu přikázání, ale vlastně jen jednoho jediného: lásky. Zatímco Kázání na hoře a jiné odpovídající Ježíšovy výroky rozvíjejí a vysvětlují Boží kralování rozmanitým způsobem, tato výzva naopak shrnuje důraz na lásku k Bohu a k bližnímu s geniální jednoduchostí. Ježíš v podstatě nezformuloval ani žádné nové zákony, ani nenastolil nové jednotlivé předpisy. Záleží mu na jednom velkém a konkrétním požadavku, který dokáže obsáhnout bez omezení celý život člověka, a přece se vztahuje přesně ke každému jednotlivému případu. „Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: Miluj svého bližního, jak sám sebe. Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci“ (Mt 22, 37-40).

    Kdo je tedy připravený na kralování Boží? Ten, kdo je ve světě oproštěný od všeho světského zotročování a kdykoli ochotný přijmout Boha a jeho výzvu, tak jak se s ní setkává ve svém bližním, ve všedním dnu na tomto světě.

    O toto vše tedy jde ve změně smýšlení (Mk 1, 15), které od člověka vyžaduje ohlášení Božího kralování: nejedná se tu o vnější pokání se vším všudy. Jedná se o vnitřní a radikální obrat a návrat celého člověka k Bohu.

    Co je tedy nepostradatelnou základní podmínkou, aby člověk mohl vejít do přicházejícího Božího království? „Obraťte se, a věřte evangeliu“. (Mk 1, 15).

     

    Promluva na 4. neděli postní

     

    Bratři a sestry,

    Myslím, že v situaci, kterou právě prožíváme, nám může být dnešní evangelium velkou inspirací. Ježíš uzdravuje slepého. Farizeové ho za to kritizují. Za to, že vyšel člověku vstříc a uzdravil ho. Co měl podle nich dělat? Nechat ho být, aby neporušil Zákon?

    Musím se přiznat, že současnou situaci snáším velice těžce. Chybí mi zvláště vstřícnost a slova útěchy od těch, od kterých bych to nejvíce očekával. Vím, jsem tím, kdo by měl právě toto rozdávat. Ale jsem také jenom slabý člověk, tak jako všichni.

    Jenže to je právě ono. Ježíš nepřišel na svět pro ty, kteří si zakládali na své dokonalosti. Respektive přišel i pro ně, ale oni ho nepřijali. Právě proto, že si mysleli, že vidí, ale přitom byli slepí. Před tím, než Ježíš uzdravil slepého, ptali se ho učedníci, zda zhřešil tento člověk, nebo jeho rodiče. A Ježíš říká: „Nezhřešil on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky.“ Ježíš chce i nám otevřít duchovní zrak, a na nás, slabých lidech, zjevit Boží skutky.

    „Probuď se, spáči, a Kristus tě osvítí“ píše svatý Pavel Efesanům v závěru dnešního druhého čtení. A dále: „Žijte jako děti světla. Ovoce tohoto světla totiž záleží ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a životě podle pravdy. Zkoumejte, co se líbí Pánu, a nemějte žádnou účast na těch neplodných skutcích tmy; spíše je veřejně odsuzujte.“

    Ježíš nám chce otevřít oči, abychom viděli, co se děje kolem nás. Abychom poznali, kdo nám neustále lže, úspěchy si přivlastňuje a všechny problémy svádí na jiné. Ale také abychom poznali, kdo ochotně a nezištně pomáhá a s velkým nasazením pracuje pro druhé.

    Nakonec se všechno ve světle ukáže. Před Světlem, které osvěcuje každého člověka, se nikdo neschová. Vypadá to tvrdě, ale pokud se budeme i s vědomím vlastní nedostatečnosti snažit žít v Božím světle, a podle toho konat, může to pro nás být velkým povzbuzením i v této těžké době.

    Ježíš je v tom s námi.