Papež František 13. - 19. 6. 2020

    (19. 6.)

    Pán na nás vždy pohlíží s milosrdenstvím. Nemějme strach se mu přiblížit! On má milosrdné srdce! Když mu ukážeme naše vnitřní zranění, naše hříchy, vždy je odpouští. On je čisté milosrdenství! Pojďme k Ježíši!

     

    (18. 6.)

    Pán nemůže přijít do tvrdého, ideologického srdce. Pán přichází do srdce, které je podobné jeho: do otevřeného a soucitného srdce.

     

    (17. 6.)

    Modlit se znamená prosit za svět, a mít na paměti, že přes všechnu jeho křehkost patří stále Bohu.

     

    (16. 6.)

    Pán nás volá, abychom si pamatovali, opravovali, znovu stavěli a společně konali, abychom nezapomínali na ty, kdo trpí.

     

    (15. 6.)

    Duch svatý je principem naší jednoty. Připomíná nám, že jsme milované Boží děti. Každý z nás je jiný. Máme však jednoho Pána, Ježíše a jednoho Otce, a proto jsme bratři a sestry.

     

    (14. 6.)

    Pán, který se nám dává v jednoduchosti chleba, nás zve, abychom nemarnili život honbou za mnoha zbytečnými věcmi, které vytvářejí závislosti a zanechávají prázdno.

     

    (14. 6.)

    Pán ví: zlo a hřích nejsou naší identitou; jsou to nemoci, infekce. Ježíš přichází, aby nás uzdravil eucharistií, která je „protitělem“ k obsahu naší negativně infikované paměti. S Ježíšem se můžeme imunizovat proti smutku.

     

    (14. 6.)

    Bůh ví, jak slabá je naše paměť, a tak pro nás učinil něco neuvěřitelného: zanechal nám oslavu této paměti. Zanechal nám chléb, ve kterém je On živě a pravdivě přítomen s celou chutí své lásky.

     

    (13. 6.)

    Prosme o milost setkávat se s každým jako s bratrem a nikoho nevidět jako nepřítele.

     

    (13. 6.)

    „Otvírej svou dlaň chudému“ (Sir 7, 32). Časem osvědčená moudrost může tuto větu představit téměř jako svatý kodex našeho chování. 

    Papež František 6. - 12. 6. 2020

    (12. 6.)

    Když se Ježíš nad námi smilovává, přináší odpuštění a něžnou lásku, potom se také naše srdce stává kousek po kousku trpělivější, velkorysejší a milosrdnější.

     

    (11. 6.)

    Ježíš přijímá hříšníky a jí s nimi. To se děje s námi, při každé mši, v každém kostele; Ježíš se těší, že nás může přijmout k jeho stolu, kde se za nás vydává.

     

    (10. 6.)

    V momentech temnoty, hříchu, nejistoty je vždy možné se setkat s Bohem. Nemusíme se bát, protože Bůh promění naše srdce, a požehná nám, pokud se jím proměnit necháme.

     

    (9. 6.)

    Na to, bychom vyšli ze spirály násilí, jsou dvě křesťanské odpovědi: modlitba a obětavost.

     

    (8. 6.)

    Blahoslavenství nás učí, že Bůh často volí nepředstavitelné cesty, aby nás obdaroval; toto činí skrze naše omezení, naše slzy, naše prohry.

     

    (7. 6.)

    Slavnost Nejsvětější Trojice v nás chce probudit okouzlení pro Boží krásu; nevyčerpatelnou krásu, dobrotu a pravdu, a zároveň pokoru a blízkost. Ona přijala tělo v našich dějinách, aby se s ní každý mohl setkat, a mít věčný život.   

     

    (6. 6.)

    Duch svatý nás má rád a zná místo každého z nás ve velkém celku. Pro něj nejsme jen nějaké ve větru vlající útržky konfet, ale nenahraditelné kamínky jeho mozaiky.

    Papež František 30. 5. - 5. 6. 2020

     

    (5. 6.)

    Ježíšovo srdce je tak velké, že nás všechny může obejmout revoluční něhou.

     

    (5. 6.)

    Všechno je spolu spojeno: opravdová starost o náš vlastní život a náš vztah k přírodě není oddělena od bratrství, spravedlnosti a věrnosti vůči druhým.

     

    (4. 6.)

    Mnoho lidí trpí velkými těžkostmi, které musí snášet. Můžeme jim pomáhat, když je budeme svým soucitem na jejich cestě doprovázet. Soucitem, který mění život člověka, přibližuje ho k Ježíšovu srdci, které nás všechny může přijímat s revoluční něhou. Modleme se, aby lidé, kteří trpí, mohli najít cestu života a aby se nechali dotknout Ježíšovým srdcem.

     

    (3. 6.)

    Učme se od Abraháma modlit se z víry: naslouchat, jít kupředu. S Bohem mluvit a zápasit, ale vždy být připraveni přijmout Boží slovo, a proměnit je v čin.

     

    (3. 6.)

    Nemůžeme tolerovat žádný druh rasismu nebo vyloučení, nebo před ním zavírat oči. Navíc musíme rozpoznat, že násilí je destruktivní a sebepoškozující. S násilím není možné nic vyhrát, ale mnoho prohrát. Modleme se za smíření a mír.

     

    (2. 6.)

    Velmi potřebujeme světlo a sílu Ducha svatého! Církev je potřebuje, aby ve svornosti a s odvahou svědčit hlásala evangelium. A celá lidská rodina je potřebuje, aby z této krize vyšla ne rozdělená, ale sjednocená.

     

    (1. 6.)

    Církev, která je Matkou, vstupuje na cestu něžnosti a soucitu. Kdo je synem, nebo dcerou církve, je vlídný, srdečný, usměvavý a plný lásky.

     

    (1. 6.)

    Duch svatý nám dává jistotu, že nejsme sami, ale že Bůh nás nese. Co přijímáme, musíme dávat dál. Jsme povoláni, abychom šířili útěchu Ducha svatého a Boží blízkost.

     

    (31. 5.)

    Jak moc bych si přál, aby křesťané dávali ještě lepší a jednotnější svědectví o milosrdenství. Prosme Ducha svatého o jednotu. Kéž šíříme ducha sourozenectví, a žijeme vzájemně jako bratři a sestry.

     

    (31. 5.)

    Misie jsou svobodnou a vědomou odpovědí na volání Boží. Ale toto volání můžeme poznat jen tehdy, když pečujeme o osobní láskyplný vztah k Ježíši, který žije v církvi.

     

    (31. 5.)

    Podívejme se na církev, jak následuje Ducha svatého, ne svět. Pro svět patříme doprava nebo doleva; pro Ducha patříme Otci a Ježíši. Svět vidí konzervativní a progresivní; Duch vidí děti Boží.

     

    (31. 5.)

    Přijď Duchu svatý, ty, který jsi harmonií, učiň nás stavbou jednoty; ty, který se vždy dáváš, dej nám odvahu vyjít ze sebe, mít se navzájem rádi a vzájemně si pomáhat, abychom byli jednou rodinou. Amen.

     

    (31. 5.)

    Duch svatý, paměť Boží, v nás oživuje vzpomínku na přijaté dary. Osvobozuje nás z ochromení egoismem a zapaluje v nás touhu sloužit a konat dobro.

     

    (31. 5.)

    Z velkých zkoušek – jako také z této pandemie – můžou lidé vyjít silnější nebo slabší. Proto se dnes otevřeme Duchu svatému, aby proměnil naše srdce, a pomohl nám, abychom z této pandemie vyšli silnější.

     

    (30. 5.)

    Je nutné, aby nám Duch svatý dal nové oči, otevřel mysl a srdce, abychom k současným a budoucím výzvám přistupovali tak, jak jsme se to nyní naučili, abychom byli jednou lidskou rodinou. Nikdo se nezachrání sám. Nikdo.

     

    Papež František 23. - 29. 5. 2020

    (29. 5.)

    Duch svatý nás pozvedá, zjevuje nám úžasné odhodlání, ke kterému nás probouzí. Dává nám živoucí naději. Prosme ho, aby k nám přišel, a On nás naplní.

     

    (28. 5.)

    Když pozveme Ducha svatého do našich ran, On pomaže naše ošklivé vzpomínky balzámem naděje, protože Duch svatý je tím, kdo obnovuje naději.

     

    (27. 5.)

    Modlitba nás osvobozuje od sklonu k násilí. Je vzhlédnutím k Bohu, který se obrací k nám a přijímá naše lidské srdce.

     

    (26. 5.)

    Duch svatý nás může proměnit v jednu církev, která je lůnem milosrdenství, která se nazývá „Matkou s otevřeným srdcem“ pro všechny.

     

    (25. 5.)

    Ježíš přijal naše lidství, aby nás skrze smrt vzal na nové místo, totiž do nebe, abychom také my byli tam, kde je On.

     

    (24. 5.)

    Bože lásky, ukaž nám naše místo v tomto světě, jako nástroj tvé lásky ke všemu bytí této země, neboť Ty na žádného z nás nezapomínáš. Buď pochválen.

     

    (24. 5.)

    Svátek Nanebevstoupení Páně nám říká, že Ježíš odešel do nebe, aby byl ve slávě po Boží pravici, a současně navždy zůstal u nás. To nám dává sílu, vytrvalost a radost.

     

    (24. 5.)

    Poznání Boha nám umožňuje především to, že člověk z generace na generaci předává druhým zkušenost, jak je možné zakoušet Boží přítomnost. Živý Bůh se projevuje tím, že vstupuje do našeho života a dává mu směr.

     

    (23. 5.)

    Lidé, kteří se modlí, pečují o základní pravdu: že tento život, přes všechnu jeho námahu, zkoušky a těžkosti, je naplněn milostí, nad kterou můžeme žasnout. A proto musíme život opatrovat a bránit.

    Papež František 16. - 22. 5. 2020

    (22. 5.)

    Před svým odchodem řekl Ježíš svým blízkým, že jim sešle Ducha svatého, který jim bude oporou. A tak svěřil Ducha svatého také apoštolskému působení církve, a to pro celé dějiny, až do svého návratu.

     

    (21. 5.)

    Život je dar, který nám Bůh dává. Je příliš krátký na to, abychom ho prožili ve smutku. Můžeme se radovat z toho, že existujeme, můžeme Boha chválit. Jsme děti Nejvyššího a můžeme jeho rukopis poznávat ve všem, co se děje.

     

    (20. 5.)

    Lidská osoba roste, zraje a stává se svatou tou měrou, jakou prožívá vztahy, když vychází ze sebe, a žije ve společenství s Bohem, s jinými a s celým stvořením.

     

    (20. 5.)

    Když nám připadá, že hořké životní události v nás dusí schopnost se modlit, potom nám může stačit sledovat hvězdné nebe, východ slunce nebo květinu, které nás můžou znovu probudit k vděčnosti.

     

    (19. 5.)

    Kdybychom si byli vědomi, že ve všem, co existuje, je Boží obraz, pociťovali bychom vnitřně přání děkovat Bohu za všechno jeho stvoření a vzájemné společenství.

     

    (19. 5.)

    Jsme-li, jako krystal, před Bohem transparentní, září jeho světlo, světlo milosrdenství, v nás, a skrze nás do světa.

     

    (18. 5.)

    Všichni můžeme spolupracovat jako Boží nástroje na rozvoji Jeho stvoření. Každý se svou kulturou, svými zkušenostmi, svou iniciativou a svými schopnostmi.

     

    (17. 5.)

    Dnes žijeme ve společnosti pod dojmem, že jsme sirotky, protože chybí Otec. Prosme Ducha svatého o milost, abychom Otce znovu objevili. Otce, který dává celému životu smysl, a ze všech lidí tvoří jednu rodinu.

     

    (16. 5.)

    Kdo je tím duchem světa, o němž Ježíš mluví (Jan 15, 18-21)? Je to způsob života, kultura lehkovážnosti, která nezná věrnost. Vyprošujme si od Ducha svatého milost rozlišování, co je světské a co je podle evangelia.