Milí farníci,
Společné
• O příští neděli se bude konat při mši svaté sbírka zvaná Svatopetrský haléř, z něhož papež přispívá na řešení akutních humanitárních katastrof.
• V našich kostelech o této neděli neleznete papírovou pokladničku určenou pro obvyklou postní almužnu. Její výtěžek má pomoci okamžité pomoci lidem v našem nejbližším okolí. Pokladnička je zadarmo. Zalepenou poladničku mi, prosím, předejte o Květné neděli, abych její výtěžek poskytl Charitě.
• Příští sobotu, tj. 23. února se koná další setkání biřmovanců na faře v Dlouhé Loučce od 16h jako obvykle, na něž mimořádně zavítá i P. ThLic. Tomáš Klíč, vyučující na katedře morální teologie při Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.
• Excursus k pobožnosti křížové cesty (Dle Direktáře o lidové zbožnosti a liturgii. Směrnice a zásady vydaného Kongregací pro bohoslužbu a svátosti, česky v Karmelitánském nakladatelstv, Kostelní Vydří 2007, od bodu č. 131 do č. 135, na str. 95 a dále):
131. (…) věřící znovu a se soucitem procházejí poslední etapu Ježíšova putování jeho pozemským životem: od Olivové hory, kde u venkovského dvor¬ce „zvaného Getsemany" (srov. Mk 14,32) Pán „upadl do smrtel¬né úzkosti" (Lk 22,44), přes horu Kalvárii, kde byl ukřižován mezi dvěma zločinci (srov. Lk 32,33), až do zahrady, kde byl uložen do nového hrobu vyhloubeného ve skále (srov. Jan 19,40-42).
Svědectvím lásky křesťanského lidu k této pobožnosti jsou nesčetné křížové cesty v kostelích, na poutních místech, v klášterech a také vztyčené pod širým nebem na venkově nebo podél výstu¬pu na nějaký vrchol, jemuž jednotlivá zastavení dodávají podmanivou tvářnost.
132. Křížová cesta je syntézou různých pobožností, které vznikly ve vrcholném středověku. Jedná se o pouť do Svaté země, během níž věřící zbožně navštěvují místa spojená s utrpením Páně, dále pobožnost ke „Kristovým pádům" pod křížem, pobožnost k „bolestnému Kristovu putování" spočívající v průvodech kráčejících od kostela ke kostelu, které připomínají cestu, jíž se Kristus ubíral během svého utrpení. Patří sem také pobožnost ke „Kristovým zastavením", což jsou okamžiky, kdy se Ježíš na své cestě ke Kalvárii zastavuje buď přinucen svými trýzniteli nebo z vysílení námahou, či když se pohnut láskou snaží oslovit ty, kteří jsou jeho utrpení přítomni.
Křížová cesta, jež je ve své současné podobě doložena již od první poloviny 17. století, byla rozšířena především zásluhou svatého Leonarda z Porto Maurizio (+ 1751). Sestává ze čtrnácti zastavení, byla schválena Apoštolským stolcem a obdařena odpustky.
133. Křížová cesta je poutí vytyčenou Duchem Svatým, Božím ohněm, jenž planul v Kristově hrudi (srov. Lk 12,49-50) a jenž ho podněcoval k cestě na Kalvárii. Je to pouť milovaná církví, jež si uchovala slova i události posledních dnů svého Ženicha a Pána v živé paměti.
V pobožnosti křížové cesty se také setkávají rozličná charakteristická vyjádření křesťanské spirituality: pojetí života jako cesty či pouti; jako přechodu, skrze tajemství kříže, z pozemského vyhnanství do nebeské vlasti; touha hluboce se připodobnit Kristovu utrpení; také nároky plynoucí z následování Krista (sequela Christi), kvůli nimž učedník nemůže než kráčet za svým Mistrem a každodenně nést svůj kříž (srov. Lk 9,23).
To všechno jsou důvody, jež činí z křížové cesty pobožnost mimořádně vhodnou pro postní dobu.
134. (…) křížová cesta je pobožností vztahující se k utrpení Krista; je tedy vhodné zakončovat ji způsobem, který by u věřících vyvolával očekávání vzkříšení ve víře a naději; po vzoru posledního zastavení křížové cesty v Jeruzalémě, konaného u kaple postavené na místě Kristova hrobu a zvané Vzkříšení (Anastasis), lze celou pobožnost završit připomínkou Pánova vzkříšení.
135. Textů pro křížovou cestu je nepřeberné množství. Byly vytvořeny pastýři pohnutými upřímnou úctou k této pobožnosti a přesvědčenými o její duchovní účinnosti; mnohdy jsou jejich autory i laičtí křesťané, vynikající svatostí života, učeností nebo literárním nadáním.
(…) Moudře uspořádaný průběh křížové cesty pak zajistí, aby se vy¬váženě střídaly slovo, ztišení, zpěv, kráčení v průvodu a rozjímavá zastavení, což přispěje k dosažení duchovních plodů plynoucích z této pobožnosti.
Číst dál...
Milí šumvaldští farníci,
Narodil se 12. 5. 1920 ve Velkém Meziříčí. Na kněze byl vysvěcen 29. 7. 1945. Působil jako kněz v brněnské diecézi (Troubsko, Komín, Zbýšov). V roce 1970 přišel do Olomouce, aby na obnovené Cyrilometodějské teologické fakultě vyučoval nauku o liturgii. V roce 1974 však byla fakulta zásahem komunistické státní moci opět zrušena. Současně zastával funkci rektora arcibiskupského kněžského semináře a působil na výchovu jedné generace moravských kněží, mezi které patří například i současný olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Jeho přednostním zájmem byla liturgie, které se věnoval již od bohosloveckých let. Při svém kněžském působení se nechal inspirovat průkopníkem liturgického apoštolátu Piem Parschem, C.R.S.A. (1884 - 1954), augustiniánem v klášteře Klosterneuburg a podílel se tak na přípravě reformy II. vatikánského koncilu. Stěžejním dílem Josefa Bradáče je pětidílná Věda o liturgii (Olomouc, 1972), koncipovaná především pro výuku liturgie na teologické fakultě. Publikoval mnoho článků, psal homilie pro inspiraci kněží, věnoval se přednáškové činnosti. Po uzavření teologické fakulty a kněžského semináře byl odsunut do Vrchoslavic. Na důchodě vypomáhal ve své rodné farnosti. Ve Velkém Meziříčí po dlouhém těžkém utrpení zemřel ve věku nedožitých 66 let.
Vykoupení se završilo prostřednictvím svatého Kristova Kříže, totiž prostřednictvím jeho utrpení. Veškeré lidské utrpení může vpravdě být účastí na spasitelském utrpení Pánově. Apoštol Pavel říká: „Teď sice pro vás trpím, ale raduji se z toho, protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev“ (Kol 1,24).
